Článek
Má intuice se nezklamala. „Mami, máme úkol. Máme napsat, co bychom dělali, kdybychom byli kachna.“
Vzhlédla jsem od ubrousku, kterým jsem se pokoušela vytřít zbytky rozlité šťávy z krabičky na oběd, a chvíli jsem jen zírala. „Kachna?“ zopakovala jsem, jako bych špatně slyšela. „Jako… pták?“
„Jo. Kachna. Nebo třeba husa, prý si můžeme vybrat.“
Chvíli jsem mlčela. Pak jsem otevřela diář, kde mám pečlivě zaznamenané všechny školní aktivity, výlety, dny bez výuky, ale také úkoly, na které bychom neměli zapomenout. Do dnešního dne to byly docela klasiky. Seřaď slabiky, nakresli rodinu, vypočítej příklad. Ale kachna?
Vzpomněla jsem si na včerejší úkol. Syn měl nalepit obrázek „přírodního ticha“. Našel fotku kamene a k tomu nalepil samolepku se psem. Tvrdil, že pes na kameni taky může být ticho. No… fantazii se meze nekladou. Ale dneska? Dneska jsem začala mít podezření, že tu něco nehraje.
Další dny v tom pokračovaly. Jednou měli složit báseň na téma „jak se cítí vařečka“. Jindy se měli zamyslet nad tím, co by řekl oběd, kdyby mohl mluvit. A vrchol přišel ve čtvrtek, kdy si měl syn obléknout „oblečení podle nálady“. Což u nás znamenalo žluté tričko, k tomu zelené kraťasy, čepici s jelenem a ponožky s dýní. Dítě vypadalo jako maskot farmářského trhu po dvou pivech.
„Kdo ty úkoly vymýšlí?“ zeptala jsem se jednou večer nahlas, aniž bych čekala odpověď. Ale syn jí měl připravenou: „Paní učitelka říká, že se učíme život.“
No dobře, život. Ale já jsem se rozhodla, že se podívám paní učitelce na zoubek. Ne proto, že bych měla potřebu zasahovat do výuky. Učitelé to dnes nemají lehké, ale protože mě začalo zajímat, kam to celé směřuje.
V pátek ráno jsem přišla do školy o něco dřív, pod záminkou, že nesu omluvenku, a vyčkala jsem, než se paní učitelka objeví ve dveřích. Mladá žena, zhruba v mém věku, s šátkem uvázaným ve vlasech a hrníčkem s nápisem „Kreativita je můj superpower“. Usmála se, jako bychom se znaly odjakživa.
„Chtěla jsem se zeptat na ty úkoly,“ začala jsem opatrně. „Můj syn je dělá rád, ale některé jsou… no, nezvyklé.“
Učitelka si odkašlala a s naprostým klidem mi vysvětlila, že se snaží o tzv. otevřenou výuku. Prý je důležité, aby děti rozvíjely nejen logiku, ale i imaginaci, empatii a schopnost vžít se do jiných perspektiv. „Přes kachnu se učíme o migraci, přes vařečku o lidské práci a přes ticho o vnitřním světě,“ řekla mi s takovým klidem, že jsem na chvíli ztratila řeč.
„A co ten oběd, co mluví?“ vyhrkla jsem nakonec.
„To byl pokus o environmentální edukaci. Aby si děti uvědomily, co jedí, odkud to pochází a jak to souvisí s přírodou.“
Nebylo co říct. Měla to promyšlené. A i když mi to pořád připadalo trochu jako program letního tábora pro dospělé s terapeutickým přesahem, musela jsem uznat, že syn je díky těm úkolům vnímavější. Jednou při večeři hladil lžičku a šeptal jí, že se nemusí bát, že ji po jídle umyje.
Je to divné? Asi ano. Funguje to? Zřejmě taky. A i když se mi zpočátku chtělo volat na školní inspekci a žádat návrat k diktátům a pravopisným cvičením, po týdnu jsem si všimla, že se syn víc ptá, víc mluví o svých pocitech a dokonce mi řekl, že nechce jíst kuře, protože prý má taky právo na názor.
Nevím, jestli z něj bude básník, aktivista nebo terapeut, ale vím, že se do školy těší. A že doma máme mnohem víc srandy než předtím. Někdy je to možná úlet, ale pořád lepší než tupé opisování vět z učebnice.
A tak jsem nakonec jen pokrčila rameny a řekla: „Tak dobře, dneska budeme večeřet podle nálady.“ Dali jsme si palačinky. A všichni se tvářili šťastně. I vařečka.
