Článek
Co jsme ale netušili, bylo to, jak moc nám do výchovy budou mluvit ostatní. Hlavně jeho rodiče, kteří mají pocit, že na všechno znají tu jedinou správnou odpověď. Nikdy jsme se s nimi přímo nepohádali, snažili jsme se respektovat jejich názory, i když se neshodujeme. Jenže poslední návštěva ukázala, že není možné nechat věci být a přejít je mávnutím ruky. Přijeli k nám na víkend. Bylo to plánované už dlouho, děti se těšily, protože babička a děda jim často přivezou něco sladkého a všelijaké drobnosti, které doma od nás nemají.
My s manželem jsme se snažili naladit na to, že bude rušno, že se bude hodně povídat, a že to třeba nebude úplně podle nás. Jenže hned po příjezdu to začalo. Sotva vešli do dveří, spustili, že děti by měly zdravit nahlas, že nemají stát jen tak a že by se měly hned přihlásit o slovo. Malý se lekl a schoval se za mě, ale místo pochopení přišla kritika, že ho prý rozmazlujeme a necháváme si od něj všechno líbit. A to bylo jen zahřívací kolo.
Další den jsme šli společně na procházku do parku. Děti měly v ruce malé oplatky, které jsem jim koupila jako odměnu. Podle mých tchánů to byl ale hrozný prohřešek. Začali před dětmi tvrdit, že jim pořád cpeme sladkosti, že pak budou tlusté a nemocné, a že by se měly jíst jenom jablka.
Nechápala jsem, proč to řeší zrovna před nimi. Snažila jsem se situaci uklidnit a vysvětlila, že u nás doma mají sladkosti omezené a že je to pro ně výjimečná záležitost. Jenže oni si dál mleli svou a navíc začali dětem nabízet věci, které si přivezli. Chipsy, bonbóny a slazené limonády. A to mi přišlo absurdní. Kritizovali nás, že jim dopřáváme sladké, a za pár minut jim sami podstrčili mnohem horší věci.
Děti samozřejmě sáhly po tom, co jim babička nabídla. Nechtěla jsem jim brát radost a udělat z celé návštěvy scénu, tak jsem mlčela. Ale v hlavě jsem se už vařila. Vždyť přesně tohle je to, co se snažíme doma vymezit, aby neměly sladkosti každý den a aby jedly s mírou. Oni se tvářili, že nás učí, jak to dělat, a přitom naše pravidla úplně rozmetali.
Večer to ale gradovalo ještě víc. Uložili jsme děti ke spánku, mají svůj režim, který funguje. Jsou zvyklé jít v určitou hodinu, dostanou pohádku, obejmutí a usnou. Jenže babička s dědou měli pocit, že by bylo lepší jim ten večer udělat „výjimku“. O půl desáté vtrhli do pokojíčku, probudili je s tím, že se ještě půjdou dívat na pohádku, a dali jim čokoládové tyčinky. Když jsem tam přišla, seděli v posteli s rozespalýma očima, čokoláda kolem pusy, a já nevěděla, jestli se mám smát nebo plakat. Samozřejmě, že pak neusnuli další hodinu, byli přetažení a ráno protivní.
Měla jsem chuť jim to říct hned, ale bála jsem se, že se strhne hádka, která nic nevyřeší. Tak jsem to vydržela a snažila se to brát s klidem. Jenže druhý den jsem to už nevydržela. Když začali znovu mluvit o tom, jak máme výchovu špatně nastavenou a že jsme na děti moc měkcí, prostě jsem jim řekla, že tohle není fér. Že nám neustále vytýkají drobnosti, ale sami předvedli věci, které jdou přímo proti tomu, co děti potřebují. Že pokud chtějí být součástí jejich života, musí naše pravidla respektovat.
Samozřejmě, že se urazili. Tvrdili, že oni to myslí dobře, že chtějí dětem dopřát, že my jsme přehnaně přísní a že svět se nezboří kvůli jedné čokoládě nebo pozdějšímu spaní. Jenže to není o jedné čokoládě. Je to o důslednosti, o tom, že když něco nastavíme, má se to dodržovat. Ne proto, že jsme umanutí, ale proto, že děti potřebují řád a jistotu. A že když jim někdo tento řád narušuje, jsme to pak my, kdo musí zvládat jejich únavu, vztek a zklamání.
Od té chvíle se mezi námi rozhostilo napětí. Už to nebyla pohodová návštěva, spíš přežívání do chvíle, než zase odjedou. A já si říkala, jak zvláštní to je. Člověk by čekal, že právě prarodiče budou mít pochopení, budou oporou a budou dělat všechno proto, aby rodinu drželi pohromadě. Místo toho máme pocit, že nás neustále jen shazují a že jejich způsob je jediný správný. A přitom by úplně stačilo respektovat, že dneska se děti vychovávají jinak než před třiceti lety.
Možná jsme přísnější, možná se snažíme mít věci více pod kontrolou. Ale rozhodně to neděláme proto, abychom děti o něco ochudili. Děláme to proto, abychom jim dali pevný základ, zdravé návyky a pocit jistoty. A kdo jiný by to měl chápat než jejich vlastní prarodiče?
