Článek
Byl to takový ten typický český domek se zahrádkou, pelargoniemi za okny a trpaslíkem u branky. Trochu kýč, ale milý. Všechno vypadalo tak normálně. Možná až moc. Martinu znám už tři roky. Je to láska mého života, žena, se kterou chci strávit zbytek svých dnů. Požádal jsem ji o ruku před měsícem a ona řekla ano. Byla to ta nejšťastnější chvíle mého života.
A pak přišla ta druhá věta: „Musíš poznat moje rodiče. Pojedeme k nim na víkend.“ Znělo to jako nevinný nápad, jako přirozený krok. Koneckonců, už spolu žijeme, plánujeme svatbu, jednou budou moji tchán a tchyně. Je normální je poznat. Jenže Martina o nich nikdy moc nemluvila. Vlastně skoro vůbec. A když, tak vždycky jen letmo, jako by přeskakovala nepohodlné téma.
Cestou v autě byla celou dobu nesvá. Bubnovala prsty o palubní desku, třikrát mi řekla, že jestli chci, můžeme se ještě otočit, a že by to její rodiče pochopili. Ujistil jsem ji, že všechno bude v pořádku. Že se těším. A že jsem přece dospělý chlap, co dokáže zvládnout jedno seznámení s rodiči. Myslel jsem to upřímně. Jak jsem se jen mýlil.
Dveře nám otevřela paní kolem šedesátky. Byla podobná Martině, stejné oči, stejný úsměv. „Vítej u nás, Jakube,“ řekla a objala mě tak vřele, jako bych byl ztracený syn. Až mě to zaskočilo. Na to, jak byla Martina nervózní, mi její matka Jitka připadala naprosto normální, až příjemná. Její otec Václav seděl v obýváku, díval se na nějaký dokument o druhé světové válce a při našem příchodu jen zvedl ruku na pozdrav. „Budete mít hlad, viď? Udělala jsem svíčkovou. Martina říkala, že ji máš rád,“ zašvitořila Jitka a zmizela v kuchyni.
První hodina proběhla v naprostém pořádku. Svíčková byla výtečná, konverzace plynula hladce. Dozvěděl jsem se, že Václav pracuje jako stavební technik a Jitka učí na místní základní škole. Normální rodina, pomyslel jsem si a pod stolem jsem stiskl Martině ruku. Nechápavě jsem potřásl hlavou - proč byla tak nervózní? A pak jsme dojedli a Václav otevřel víno. Druhé. Třetí. A začalo to.
„Martino, vždyť jsi tak zhubla! To tě ten tvůj živí jen salátem nebo co?“ zeptala se Jitka a zkoumavě se na mě podívala. Než jsem stačil odpovědět, přidal se Václav. „Jakube, a co vlastně děláš? Martina říkala něco s počítači? To asi moc peněz nebude, co?“ Zalapal jsem po dechu. Pracuji jako vývojář softwaru pro bankovní sektor. A rozhodně si nemůžu stěžovat. „Tatínku, Jakub vydělává velmi slušně,“ bránila mě Martina. Chytil jsem ji za ruku, jako bych jí chtěl naznačit, že to zvládnu. Věděl jsem, že tahle konverzace je test. Test, kterým musí projít každý potenciální zeť.
Jenže tohle nebyl test. Tohle byl začátek noční můry. Další tři hodiny se nesly v duchu nepřetržitého výslechu. Dozvěděl jsem se, že můj byt je příliš malý, mé auto příliš staré, má práce příliš nejistá a mé plány do budoucna příliš naivní. „A děti chcete mít hned? Protože Martině už není dvacet, víš,“ poznamenala Jitka během dezertu. Martina celou dobu seděla jako zpráskaný pes a já jsem cítil, jak mi po zádech stéká pot.
Po večeři mě Václav pozval do své pracovny. „Musíme si promluvit mezi čtyřma očima,“ řekl a zavřel za námi dveře. Na stole měl rozložené nějaké papíry. Ukázalo se, že si o mně zjistil úplně všechno - od mých předchozích zaměstnání přes výpis z katastru nemovitostí až po to, kde jsem studoval základní školu. „Musím vědět, komu svěřuji svou dceru,“ vysvětlil mi s kamennou tváří.
Ta noc byla nekonečná. Ležel jsem v pokoji pro hosty, zíral do stropu a přemýšlel, jestli tohle je realita, nebo nějaký absurdní sen. Ráno při snídani mi Jitka položila ruku na rameno a s vážnou tváří řekla: „Víš, Martina je naše jediné dítě. Chceme pro ni jen to nejlepší. A upřímně, nejsem si jistá, jestli jsi to ty.“ Cestou domů jsme dlouho mlčeli. Pak se Martina rozplakala. „Omlouvám se,“ vzlykala. „Vždycky byli takoví. Proto jsem odešla z domova hned, jak mi bylo osmnáct. Proto o nich nikdy nemluvím.“
Pohladil jsem ji po vlasech a uvědomil si, že tohle nebyla zkouška pro mě, ale pro nás. A že pokud chci být s Martinou, její rodiče budou tak trochu součástí balíčku. Aspoň o svátcích. Aspoň občas. „Miluju tě,“ řekl jsem jí. „A jestli to znamená, že budu muset čtyřikrát do roka přežít víkend s tvými rodiči, tak to prostě nějak zvládnu.“ Usmála se skrz slzy a já jsem věděl, že jsem právě složil nejtěžší zkoušku dospělosti. A taky že naši svatbu budeme muset zorganizovat úplně sami.
