Článek
Já jsem vždycky patřila spíš k té druhé skupině. A možná právě proto mě to zasáhlo víc, než bych si chtěla přiznat. Můj muž přišel domů z firemní akce, takový ten klasický večírek s rautem, moderátorem, který si myslí, že je bavič, a tombolou, kde nikdy nevyhrajete nic jiného než balík kafe nebo poukaz na analýzu tělesného tuku. Přišel domů pozdě, ale ne opilý. Spíš zvláštně opatrný. Pusu mi sice dal, ale tak nějak bokem. A to jeho „ahoj“ bylo měkké, opatrné, jako by testoval, jestli může vejít dál bez výbuchu.
Neřekla jsem nic. Známe se dost dlouho na to, abych poznala, že se něco stalo. Ale nechtěla jsem z něj tahat slova hned mezi dveřmi. Tak jsem si sedla ke knížce a dělala, že nevidím, jak se pokouší svléct bundu jednou rukou a druhou si nenápadně zakrývá levou ruku. Ano, přesně tu. „Prosím tě… já jsem asi ztratil prsten,“ řekl pak v kuchyni, kde to mezi skleničkami od vína a prázdným talířem po chlebíčku znělo až příliš dramaticky. Větu pronesl s tónem, jako by oznámil, že si zapomněl koupit rohlíky, a hned dodal: „Asi mi spadl, když jsme byli venku, víš, jak jsme tam chvíli stáli u té fontány… nebo možná už dřív… bylo to takové… no…“
To „no“ bylo důležité. Tohle nebylo obyčejné „no“. Tohle bylo to „no“, které používají chlapi, když se snaží obejít pravdu tak širokým obloukem, že by mohli vést objížďku kolem celého města. Stála jsem tam, poslouchala, jak blábolí o fontáně, o zimě, o kapesníku, co vytahoval, a o nějaké krabičce od sirek, kterou měl v kapse, protože mu ji dal kolega. A právě v ten moment jsem věděla, že něco není v pořádku.
Věděla jsem to s naprostou jistotou. Nejen kvůli tomu, jak se vyhýbal očnímu kontaktu, ale i proto, že můj muž si za posledních deset let nikdy nevezl z práce domů krabičku od sirek. Nikdy. A to ani v době, kdy ještě kouřil. „Takže jsi přišel domů bez prstenu, s krabičkou od sirek a naprosto nejasnou představou, kde a jak se to stalo?“ zeptala jsem se, a i když jsem se snažila být v klidu, v mém hlase musel slyšet, že si v duchu připravuju monolog, který by vynesl i do talentové soutěže pro pasivní agresi.
Začal se bránit. Samozřejmě. „Vždyť víš, že mi je ten prstýnek trochu volnej, já jsem to říkal už při svatbě. Že mi možná spadne, až budu máchat rukou. A že by bylo lepší, kdybych měl ten širší. A taky… víš, jak je to na těch akcích. Hlídáš skleničku, hlídáš kabát, někdo tě zatahá za rukáv, chceš podepsat přáníčko pro kolegu…“ Hlídáš skleničku, hlídáš kabát, podepisuješ přáníčka. To všechno chápu. Ale proč jsi při tom ztratil něco, co jsi nosil deset let, a nikdy předtím nespadlo? A proč jsi přišel domů s obličejem jako dítě, co ví, že rozbilo maminčin hrnek, ale čeká, jestli si toho všimne?
Něco mi na tom prostě nesedělo. A tak jsem mlčela. V tom našem manželství už víme, že největší hrozba není výbuch, ale ticho. To ticho, ve kterém se každý snaží odhadnout, kdy už je bezpečné zase dýchat. Druhý den ráno jsem mu nabídla kávu. Prsten stále nikde. Třetí den jsem v koupelně zahlédla, jak si dává mýdlo do pytlíku a kontroluje kapsy, jako by se připravoval na celní prohlídku. Čtvrtý den konečně pronesl: „Hele… já vím, že to zní blbě… ale já si prostě nejsem jistej, jestli mi ho někdo nevzal. Nebo jestli jsem ho třeba nesundal sám, když jsme tam chvíli hráli tu hru…“ a pak dodal něco o kolegyni, co rozdávala losy do tomboly.
Losy. Hra. Kolegyně. Prstýnek. A jedno velmi dlouhé mlčení mezi tím vším. Možná už nikdy nezjistím, co se přesně stalo. Možná to byl jen hloupý večer, špatně zvolená hra a kombinace alkoholu, euforie a mužské zbrklosti. Ale taky možná ne. A právě to je na tom to nejhorší.
Dnes už má nový prsten. Sedí mu líp. Tváří se, že je to všechno v pořádku. Já se tvářím taky. Ale když ho vidím, jak si občas nenápadně pohrává s tou novou obroučkou, vím, že on ví, že já vím.
A možná právě proto teď ten prsten nosí i na nákup do sámošky. Pro jistotu.
