Článek
Nejprve jsem tomu nevěnovala pozornost, ale pak mi v hlavě utkvělo jedno jméno. Zpozorněla jsem. Bylo to jméno, které jsem nechtěla slyšet. Jméno, které jsem se celé měsíce snažila vymazat z paměti.
Muži se bavili tlumeně, ale dost nahlas, aby bylo jasné, o kom mluví. Jeden z nich řekl něco o tom, že se prý rozešel s nějakou ženou a že to skončilo dost nepěkně. Druhý se smál a dodal, že se není čemu divit, když pořád flirtoval všude, kam přišel.
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že mluví o Petru. O člověku, se kterým jsem kdysi prožila rok, který mě změnil víc, než jsem chtěla. Zatajila jsem dech a zůstala nehybně sedět. Autobus mezitím projížděl kolem míst, která jsme spolu kdysi navštěvovali.
V tu chvíli jsem cítila, jak se mi do hrudi vrací staré pocity. Hněv, smutek, možná i trochu zvědavosti. Bylo zvláštní slyšet, že jeho jméno vyslovil někdo cizí, že se stal součástí rozhovoru dvou mužů, kteří o něm mluvili jako o někom, koho znají jen z doslechu.
Nedokázala jsem poslouchat jen napůl. Každé jejich slovo mi připomínalo něco, co jsem se snažila zapomenout. Jak jsem tehdy věřila, že on je jiný. Jak jsem si malovala naši budoucnost, přestože mi kamarádky opatrně naznačovaly, že by to nemuselo dopadnout dobře.
Petr měl vždycky dar zaujmout. Uměl mluvit, byl vtipný, pozorný, a když se na vás podíval, měl pocit, že jste pro něj jediná na světě. Jenže časem se ukázalo, že takhle se umí dívat na každou.
Když jsem zjistila, že mě klamal, že všechno, co jsme spolu žili, bylo jen pečlivě poskládané divadlo, zhroutilo se mi všechno, čemu jsem věřila. Odešla jsem, ale bolelo to. Dlouho jsem se nemohla vzpamatovat a myslela jsem si, že už ho nikdy nechci slyšet ani vidět.
Muži za mnou se smáli. Jeden z nich pronesl, že Petr se prý konečně „spálil“, protože si zahrával se špatnou ženou. Druhý dodal, že tentokrát to asi schytal pořádně, když se mu prý odstěhovala i s věcmi uprostřed noci.
Ztuhla jsem. V hlavě mi běžely obrazy toho, jak jsem to kdysi udělala já. Možná mluvili o jiné, ale ta podobnost byla až příliš přesná. Hlava mi jela na plné obrátky a snažila jsem se v duchu srovnat, jestli to může být náhoda.
Srdce mi tlouklo jako o závod. Bylo zvláštní, že po tolika letech mě dokázalo něco tak prostého tak rozrušit. Vždyť jsem přece byla dál. Měla jsem novou práci, nové přátele a život, který mě konečně naplňoval. A přesto, jakmile jsem zaslechla jeho jméno, všechno se ve mně zlomilo.
Autobus zastavil a jeden z mužů se naklonil k druhému. Řekl něco o tom, že ho teď potkává často, že vypadá špatně a že prý lituje, jak se choval. Najednou mě zaplavila směs emocí. Část mě chtěla slyšet víc, druhá část chtěla utéct.
Možná to bylo poprvé, kdy jsem si uvědomila, že mi jeho omluva nikdy nechyběla. Nešlo o to, aby řekl, že ho to mrzí. Šlo o to, že jsem se konečně naučila žít bez jeho přítomnosti. Ale i tak mě zamrazilo při představě, že se mu nedaří. Že člověk, který mi tolik ublížil, se možná konečně setkal s tím, co sám zasel.
Když vystupovali, podívala jsem se na ně jen koutkem oka. Byli to obyčejní muži, jeden z nich držel igelitku s pečivem, druhý měl v ruce mobil a mluvil o nějaké zakázce. Nevypadali, že by věděli, že právě převrátili mé ráno naruby.
Zůstala jsem sedět dál a sledovala, jak se dveře zavřely. V tu chvíli jsem se zhluboka nadechla a cítila zvláštní klid. Možná proto, že jsem pochopila, že minulost už mě nemá v moci. Petr byl jen kapitolou, která mě měla něco naučit. A ten rozhovor, náhodný a obyčejný, mi jen připomněl, že jsem se posunula dál.
Autobus se rozjel a já se znovu podívala z okna. Město se probouzelo a lidé spěchali do práce, jako by se nic nedělo. V uších mi stále zněl jejich rozhovor, ale už ne jako bolest, spíš jako ozvěna dávno uzavřeného příběhu.
Vytáhla jsem sluchátka, pustila si hudbu a opřela se o sedadlo. Věděla jsem, že odteď už mě žádné jméno nerozhodí. A že některé náhody nejsou náhody. Možná mi jen měly připomenout, jak daleko jsem se dostala. Na další zastávce jsem vystoupila, naposledy se ohlédla na autobus a v duchu si řekla, že už je čas jít dál.
