Článek
Oblečení, hračky, školní potřeby, vždycky jsem měla pocit, že všechno zvládnu zařídit a nikdy neřeknu ne, když přijde s něčím, co jí udělá radost nebo co skutečně potřebuje. Jenže pak přišel den, kdy jsem zjistila, že to není tak samozřejmé, jak jsem si myslela.
Bylo to v obchodě s papírnictvím. Dcera si všimla krásného školního batohu, barevného, s motivem její oblíbené postavičky, a oči se jí rozzářily. Už delší dobu nosí ten svůj starý, který jí slouží od první třídy. Teď chodí do páté, batoh má odřená ramínka, zip občas zlobí a na spodní části se dělá malá dírka. Sama několikrát poznamenala, že by se jí líbil nový, ale nikdy si nestěžovala. Tentokrát se na mě podívala tím zvláštním pohledem plným naděje, ale zároveň s obavou, jestli na to kývnu.
Já už v tu chvíli věděla, že jí ho nekoupím. Cena 2.500 korun, byla příliš vysoká, a i když bych nejradši přikývla, peněženka říkala něco jiného. Počítám každou korunu, přemýšlím, co zaplatit dřív a co ještě vydrží počkat. A i když jde „jen“ o batoh, znamenal by pro mě díru v rozpočtu. Tak jsem se nadechla a řekla větu, kterou jsem do té doby nikdy vyslovit nemusela: „Nemůžu ti ho koupit.“
Čekala jsem, že se rozpláče, že začne prosit, že bude naštvaná, jako to děti občas dělají, když něco chtějí. Jenže ona se jen na chvíli odmlčela, sklopila oči a potichu řekla: „Já vím.“ V tu chvíli mi ztěžklo u srdce tak, že jsem měla co dělat, abych se nerozbrečela přímo v obchodě. Bylo v tom všechno. Pochopení, smíření, ale i to, že dobře ví, jak na tom jsme. Že vnímá, jak se snažím, ale ne vždy to jde. Že víc než po batohu touží po tom, abych byla v klidu a nebyla zoufalá kvůli penězům.
Ten okamžik mě zasáhl víc, než jsem čekala. Uvědomila jsem si, jak moc děti cítí, i když si myslíme, že některé věci dokážeme před nimi skrýt. Nikdy jsem před ní nahlas nemluvila o tom, že se bojím složenek, že někdy odkládám platbu nebo že stojím před regálem a počítám, jestli si můžeme dovolit máslo, nebo raději vezmu jen margarín. Přesto to vycítila. Věděla, že ten batoh není o tom, jestli se mi líbí, ale o tom, že si ho prostě dovolit nemůžu.
Domů jsme šly mlčky. Cítila jsem se provinile, i když jsem věděla, že jsem vlastně nic špatného neudělala. Člověk má někdy pocit, že selhává, i když dělá maximum. Večer jsem ji objala a řekla jí, že ji mám ráda, že pro mě není důležité, jestli má nový batoh nebo starý, ale že se snažím, aby měla všechno, co potřebuje. Podívala se na mě a jen se usmála. Tím úsměvem mi dala najevo, že mě chápe, a možná právě to mě dojalo ještě víc než ta scéna v obchodě.
Od té doby si často říkám, že největší hodnotu nemá to, co můžeme dětem koupit, ale to, co jim dáváme v podobě pozornosti, času a lásky. Přesto to ve mně pořád hlodá. Vím, že by byla šťastná s novým batohem, a mrzí mě, že jí ho nemůžu dopřát. Na druhou stranu si uvědomuju, že tahle zkušenost jí možná dá víc než všechny věci dohromady. Naučí ji vážit si toho, co má, chápat hodnotu peněz a vidět, že rodiče se snaží, i když to není jednoduché.
Když se k tomu vracím, říkám si, že ty dva tiché slova „já vím“ mi ukázaly mnohem víc než dlouhý rozhovor. Ukázaly mi, že moje dcera roste, že chápe a že má v sobě něco, co bych do dítěte v jejím věku ani nečekala. A přestože mě to zlomilo, zároveň to ve mně vzbudilo hrdost. Hrdost na to, že z ní vyroste člověk, který dokáže cítit s ostatními a přizpůsobit se, když život nepřináší jen samé radosti.
Možná jednou přijde den, kdy jí ten vysněný batoh koupím, až na to budu mít a až se mi podaří trochu nadechnout. A třeba to bude mít o to větší váhu, protože si bude pamatovat, že jednou to nešlo. A já si budu navždy pamatovat ten její klidný hlas a slova, která byla plná pochopení i lásky. Protože to, co jsem tehdy slyšela v obchodě, nebylo jen smíření. Byla to vlastně podaná ruka od dítěte k matce, která potřebovala slyšet, že i když nemůže dát všechno, pořád je to dost.
