Článek
Vlastně jsem si jen tak v šatech bez podšívky a s lehkým větrem ve vlasech vykračovala mezi výlohami a užívala si toho, že mě nikdo nehoní. Žádný mejdan, žádná schůzka, žádná odpovědnost. Jen já a nákupní galerie.
A právě tam, mezi regály s vůněmi, které slibují víc lásky, než jsou schopné dodat, a stojany s botami, které se už na pohled snaží tvářit jako kompromis mezi bolestí a estetikou, jsem se zastavila. U vitríny s kabelkami. Ne levnými. Ne dostupnými. Kabelkami, které nemají jméno, ale značku. Takovými, které se u nás neříkají „taška“, ale „statement“.
Byly krásné. Ne tak okázale jako večerní róba na maturitní ples, ale tak tiše a vytrvale, že se vám začnou líbit, i když jste původně přišli pro banány.
Stála jsem tam a chvíli jen koukala. Nehýbala jsem se, jen jsem pozorovala. Jeden model, druhý, třetí. Kombinace barev, tvarů a těch drobných detailů, co nikdo jiný nevidí, ale vy je cítíte na každém dotyku. Byla jsem ponořená ve vlastním světě, když se vedle mě ozvalo takové to tiché, ale zřetelně pohrdavé odfrknutí. Za pultem dvě prodavačky, co už dávno ztratily víru ve slušnost zákazníků.
„Tyhle paničky jsou spíš na koukání než na kupování ?“ řekla jedna druhé s úsměvem, který neměl v sobě nic přátelského. Jen sdílený pocit nadřazenosti. Druhá se zasmála takovým tím způsobem, jakým se smějete, když víte, že vás kamera nesnímá a karma je na dovolené.
V tu chvíli se mi v hlavě odehrály dva scénáře. V prvním jsem se otočila, něco trefného odpověděla a důstojně odešla. V tom druhém jsem udělala to, co jsem udělala doopravdy.
Usmála jsem se. Vzala jsem kabelku. Ne jednu. Čtyři. Přesně čtyři modely. Různé barvy, různé tvary, jeden styl: „ano, můžu si dovolit rozmar.“
U pokladny byla chvíli tichá panika. Ne kvůli mně, ale kvůli systému. Pokladní zmáčkla několikrát klávesu, pak se podívala na obrazovku, pak zase na mě. A znovu na klávesnici.
„Promiňte, ale… mám omezení na výši jedné transakce. Bude to chtít přivolat manažera,“ řekla nervózně, jako by se právě chystala otevřít trezor.
„To je v pořádku,“ odpověděla jsem klidně. „Mám čas.“
Manažer přišel, starší pán s výrazem člověka, který už zažil pár zpackaných inventur a několik krizí v oddělení obuvi. Mrknul na terminál, zadal kód, pokýval hlavou a odešel beze slova. Transakce prošla. Účtenka se tiskla tak dlouho, že jsme si s prodavačkou stihly vyměnit několik upjatých pohledů.
A víte co? Ani potom se mi nikdo neomluvil. Ani nenaznačil, že by mě třeba trochu podcenil. Nic. Jen podaly tašky a přidaly letáček na věrnostní program, o který jsem v tu chvíli měla asi stejně velký zájem jako o návštěvu stomatologa bez anestezie.
Nechci tím říct, že člověk má utrácet peníze, aby něco někomu dokázal. Nechci tím říct, že materiální věci nás definují. Ale občas se prostě stane, že vás někdo zkusí zařadit do škatulky podle kabátu, bot nebo výrazu tváře, a pak je hezké tu škatulku potichu roztrhnout.
Když jsem odcházela z obchodu s kabelkami v náručí a účtenkou dlouhou jako soudní spis, nešla jsem s pocitem vítězství. Ani s pocitem zadostiučinění. Šla jsem prostě domů. Možná trochu lehčí v duši. A rozhodně o něco těžší na rameni.
Ale jednu věc jsem věděla jistě. Nikdy nevíte, kdo stojí u vitríny. A co má v plánu.
