Článek
A já se tomu dřív smála taky. Jenže letos jsem to zkusila. V dobré víře. A taky kvůli tomu, že manžel říkal, že by jí pobyt u moře mohl udělat dobře. Na nervy. Já dodávám na naše.
Všechno začalo nevinně. Vybrali jsme příjemné apartmá v Chorvatsku, pár kroků od pláže, klimatizace, kuchyňka, klidná lokalita. Tchyně byla nadšená. Prý si odpočine, nebude nám do ničeho mluvit a hlavně si bude každý den chodit nakupovat do místního supermarketu, ať má pohyb.
Už první den nás trochu zaskočilo, že se vrátila s jedním jogurtem, dvěma rajčaty a úsměvem jako Mona Lisa po terapii. Prý měli výprodej, nic pořádného tam neměli, ale že se prošla, popovídala si s místními a že to mělo svou atmosféru. Dobrá, neřešili jsme.
Druhý den přišla podobná sestava. Tentokrát navrch jeden croissant a těstoviny. Tchyně se tvářila spokojeně, až podezřele. „To víš,“ řekla mi večer, já si to tu umím užít. V klidu si popojdu, pozoruju lidi, nadýchám se té jejich slané atmosféry. A znělo to tak poeticky, že jsem měla chuť jí sepsat cestopis.
Třetí den jsme ji potkali u schodů v jiných botách, než v jakých odcházela. S jinou taškou. A o poznání namalovanou. Ale protože já mám v sobě pořád tu otravnou výchovu typu nepodezírej, když nemáš důkaz, jen jsem si to poznamenala do mentálního zápisníku pod položku lehce podezřelé.
Jenže pak se to začalo řetězit. Každý den chodila nakupovat. Vracela se s minimem nákupu, ale zato se zvláštním výrazem v očích. Takovým tím, jak to říci, zasněně spokojeným. A když jsem se jí jednou zeptala, co tam vlastně tak dlouho dělá, odpověděla: „Já si to tam prostě užívám. Vždyť víš, jak mě to tady všechno nabíjí.“ Jasně, pomyslela jsem si. Jako zásuvka v Albertu.
Pátý den už jsem to nevydržela. Ne že bych chtěla špehovat vlastní tchyni, ale když člověk vaří, uklízí, zatímco druhá členka výpravy tráví tři hodiny v supermarketu a vrátí se s rohlíkem a minerálkou, začne se mu hlavou honit leccos.
Vypravila jsem se za ní. V přestrojení,tedy sluneční brýle, klobouk, jiná kabelka. Normálně se cítím trochu jako paranoidní osoba, ale tady jsem měla pocit, že chráním naši rodinnou integritu.
A pak jsem ji uviděla. Jak si to míří úplně jiným směrem. Ne směrem k supermarketu. Ale směrem ke kavárně na druhé straně promenády. Tam, kde obvykle postávají postarší pánové a na terase hraje rádio jak z roku 1987.
Stála u baru. Měla drink s paraplíčkem. Flirtovala a teď se držte, s majitelem té kavárny. Asi šedesátník, s bílým pláštěm a výrazem starého mořského vlka, který přežil tři sezony bez klimatizace. Smál se jejím vtipům, sahal jí na ruku a přitom si pohrával s konvičkou na espresso jako zkušený Casanova.
Mně málem spadla čelist. Ne protože bych jí to nepřála. Ale protože jsem každý večer poslouchala řeči o tom, jak dnešní mládež neumí budovat vztahy, jak jsou všichni na telefonech a nikdo si neumí užít živý rozhovor. A přitom mi moje vlastní tchyně pět dní lh… dobře, neříkejme lhát. Říkejme: kreativně upravovala realitu.
Večer jsem na to nijak nereagovala. Ona se vrátila s obvyklým nic tam neměli a usmívala se jako někdo, kdo ví, že ho nikdo neodhalil. Možná tušila. Možná jí to bylo jedno.
A víte co? Vlastně mě to celé nakonec pobavilo. Neurazilo. Nedotklo se mě to. Jen mě to donutilo přemýšlet. O tom, jak málo někdy víme o těch, co máme nejblíž. A že možná potřebují úplně stejné věci jako my. Lásku, zájem, pozornost. I když to na první pohled maskují za nákup vajíček a mozzarelly.
Od té doby jsem se rozhodla nekoukat na ni jako na tchyni. Ale jako na ženu. Ženu, která má své sny, svůj příběh a zjevně i svou letní romanci. A co já vím – třeba právě díky tomu bude letošní Vánoce snesitelnější. Třeba bude mít v sobě víc klidu. Nebo aspoň méně potřebu kontrolovat, jestli dělám bramborový salát podle jejího gusta.
A ten Chorvat? No pokud mě paměť neklame, jmenoval se Ivan. A měl nejbělejší zuby široko daleko. A tak nějak si myslím, že tchyně supermarketu nelhala. Jen si možná zamilovala jiný druh regálů.
