Článek
Na večírek jsem šla v nových šatech. Byly tak krásné! Tmavě modré, splývavé, s jemnými stříbrnými nitkami, které se nenápadně třpytily při každém pohybu. Cítila jsem se v nich výjimečně, jako bych na sebe oblékla kousek noční oblohy poseté hvězdami. Dlouho jsem je vybírala a těšila se, až je poprvé obléknu mezi lidi.
Ten večírek mých přátel se zdál být ideální příležitostí. V hlavě jsem si malovala, jak v nich elegantně vcházím, jak se na mě upírají pohledy plné obdivu, jak se cítím sebevědomě a okouzlující. Naivní představy, jak už to tak bývá. Večírek byl v plném proudu, když jsem dorazila. Hudba pulzovala, smích se rozléhal a skleničky cinkaly. Moji přátelé mě vřele přivítali a mé nové šaty sklidily pár pochvalných komentářů, což mi na chvíli zalichotilo. Cítila jsem se dobře, bavila jsem se, tančila a smála se. Byla jsem součástí toho všeho, jedním z mnoha, ale přesto jsem v koutku duše doufala, že alespoň pro pár lidí jsem v ten večer něčím víc. Možná naivní, ale člověk si občas takové iluze rád pěstuje.
Čas plynul a večírek se pomalu chýlil ke konci. Někteří hosté už odešli, jiní se pomalu loučili. I já jsem cítila, že je čas jít domů. Rozhlédla jsem se po svém kabátu, který jsem si přehodila přes židli hned po příchodu. Ale můj kabát tam nebyl. Místo něj tam visel jiný – o pár čísel větší, tmavě šedý, s poněkud obnošeným vzhledem. Chvíli jsem zmateně koukala, pak mi došlo, že si ho někdo omylem vzal a můj tam nejspíš nechal. Vzala jsem si ten cizí kabát, trochu se v něm ztrácela, ale venku už byla zima a na nějaké hledání a výměnu jsem neměla náladu. Když jsem se loučila s přáteli, už jsem necítila tu prvotní euforii. Nějak se vytratila, rozplynula se v hluku odcházejících hostů a prázdných skleniček. Měla jsem pocit, že jsem jen jedna z mnoha, nikdo výjimečný, nikdo, koho by si někdo pamatoval v souvislosti s tímto večerem. Ty krásné šaty, které mě měly učinit středem pozornosti, se teď schovávaly pod cizím, ošuntělým kabátem.
Cesta domů byla tichá a chladná. V tom cizím kabátě jsem se cítila zvláštně, jako bych na sobě měla něco, co mi nepatří, něco, co mě skrývá a zároveň odcizuje. Přemýšlela jsem o tom večeru. O těch chvilkách smíchu, o tanci, o těch pár komplimentech. Ale teď převládal pocit prázdnoty. Pocit, že jsem tam byla, ale zároveň jako bych tam nebyla. Že jsem se bavila, ale zároveň jsem se cítila osaměle. Došla jsem domů, svlékla si ten cizí kabát a pověsila ho na věšák. Pak jsem si sundala ty krásné modré šaty a s povzdechem je pověsila do skříně. Už jsem se v nich necítila tak výjimečně jako před pár hodinami. Ten večer z nich něco vzal, něco z té prvotní radosti a očekávání.
Lehla jsem si do postele a dívala se do tmy. Přemýšlela jsem o tom, co se vlastně stalo. Proč ten pocit prázdnoty? Proč to vědomí, že už nejsem středem ničeho? Možná to bylo tím cizím kabátem, tou nepatřičností, která mě provázela na cestě domů. Možná to bylo tím, že večírek skončil a s ním i ta dočasná iluze sounáležitosti. Nebo možná to bylo něco hlubšího. Možná to bylo uvědomění si, že v životě nejsem pro nikoho tím nejdůležitějším. Že jsem jen jednou z mnoha postav v příbězích ostatních lidí, a můj vlastní příběh se odehrává spíš v ústraní.
Ten večírek mi na chvíli dal iluzi, že jsem středem dění, ale odchodem domů se vše vrátilo do starých kolejí. A já jsem si znovu připomněla, že můj svět se točí spíš kolem mě samotné, a že hledat střed v očích druhých je iluzorní a zklamání nevyhnutelné. Ten cizí kabát na věšáku mi teď připomíná tu zvláštní noc. Noc, kdy jsem se cítila krásná a zároveň osamělá. Noc, kdy jsem na chvíli zapomněla na to, že můj život se odehrává spíš v tichosti mých vlastních myšlenek než v záři reflektorů cizí pozornosti.
A ty modré šaty ve skříni? Ty mi budou připomínat, že krása a výjimečnost jsou stavy vnitřní, a že cizí pohledy jsou jen pomíjivým zrcadlem, které občas zkresluje skutečnost. A že středem svého vlastního vesmíru jsem vždycky já, i když na cizím večírku na to občas zapomenu.
