Článek
Nechci hodnotit, každý má jinou cestu. Jenže člověk by čekal, že jako rodiče budeme ke svým dětem spravedliví. Moje žena ale už dlouhé roky nedokáže skrývat, že má k mladší dceři blíž. Vždycky to omlouvala tím, že potřebuje víc podpory, že starší to zvládá sama. Jenže co je podpora a co už je slepá protekce? Když si všimnete, že jedno dítě dostává víc – času, pozornosti, a nakonec i peněz – začnete přemýšlet, co děláte špatně vy.
Důvěra, která se rozpadá
Přiznávám, že jsem si dlouho nechtěl připustit, jak moc se situace vychýlila. Nechtěl jsem do našich vztahů vnášet dusno. Jenže pak mi náhodou do ruky přišel bankovní výpis. Hledal jsem něco jiného, ale hned mi padlo do oka jméno na jedné z plateb. Moje žena poslala mladší dceři několik tisíc. Pravidelně.
V ten moment mi zatrnulo. Nešlo o to, že by jí pomohla jednou, v těžké chvíli. Tohle bylo každý měsíc. Z našeho společného účtu. Ani mi o tom neřekla. A nejvíc mě zaskočilo, že v době, kdy jsme si sami utahovali opasky kvůli opravě domu, si ona tajně vybírá peníze a posílá je dítěti, které zrovna plánovalo další víkend na festivalu.
Otevřený konflikt
Neudržel jsem to v sobě. Zeptal jsem se jí přímo, proč to dělá. Nezapírala. Řekla mi, že to prostě potřebuje víc. Že se přece nemůže dívat, jak se její nejmladší trápí. Jenže tohle „trápení“ vypadalo tak, že mladá dcera nechce pracovat na plný úvazek, protože ji to svazuje. Že když už nějaké peníze má, jde hned na koncert nebo do kavárny.
A mezitím naše starší dcera obrací každou korunu, aby utáhla hypotéku. Nikdy si o nic neřekla. A když jsme jí chtěli pomoct, odmítla, že prý si poradí. Co je to za spravedlnost, že jedna musí být silná, protože je spolehlivá, a druhé se dovoluje být slabá do nekonečna?
Rozdělení i mezi námi
Tohle všechno vneslo mezi mě a manželku napětí, které trvá doteď. Nemluvíme spolu otevřeně jako dřív. Ona si myslí, že jsem tvrdý, bez pochopení. Já si zase myslím, že ona nechápe, co je to rovnováha. Milovat neznamená omlouvat všechno.
Už jsem jí řekl, že pokud chce dceři dál přispívat, ať si to dělá ze svého. Ze svého důchodu. Ne z peněz, které máme dohromady. Ale místo toho, aby se se mnou domluvila, začala to dělat potají. Někdy jí dává peníze v hotovosti, jindy přes účet svojí sestry. Dospělý člověk, co obchází partnera jako dítě, co se bojí trestu.
Mezi rodiči a dětmi stojí pravda
Nejvíc mě mrzí, co to udělalo s naším vztahem ke starší dceři. Všímá si toho. Neřekla mi to přímo, ale jednou mezi řečí zmínila, že už ji nebaví být ta neviditelná. Bolelo mě to. A mrzí mě, že jí to muselo dojít až takhle. Nikdy jsme si nemysleli, že vytvoříme nerovnost. Ale stalo se.
Vím, že lidi říkají – co je komu po tom, co si v rodině děláte. Jenže když vidíte, že jedno dítě si nese do života zodpovědnost a druhé očekávání, že to za něj někdo vždycky vyřeší, nejde se k tomu nepostavit. A někdy je potřeba udělat ten nepopulární krok, i když vás to doma stojí ticho a chlad.
Rodina, která přestává být tým
Dneska mám pocit, že už nejsme jeden tým. Jsme tři lidi – každý se svou pravdou. A i když si přeju, aby se to změnilo, nevím, jestli to jde. Možná bych měl být smířlivější, ale copak se dá dlouhodobě žít s tím, že se pravda vytěsňuje a všechno se tváří jako v pořádku?
Nechci, aby nám stáří zhořklo. Ale někdy mi přijde, že jsme si v dobré víře vypěstovali něco, co teď roste mezi námi jako stín. A že na rozdíl od dětí už s tím možná nedokážeme nic moc udělat.
Zdroj: Jaromír N., České Budějovice
