Článek
Každá dovolená u moře je pro mě tak trochu rituál. Nejde jen o slunce, moře a relax, ale i o ty malé radosti, co přivezete domů. Ráda nakupuji pro svou rodinu drobné dárečky – maličkosti, které připomenou slané moře a horký písek. Předposlední den dovolené jsem se vydala na svou pravidelnou výpravu. Hotel, ve kterém jsem bydlela, se nacházel asi kilometr od města, a tak jsem se rozhodla pro příjemnou procházku podél pláže. Moře mi něžně oplachovalo nohy, slunce hřálo a cesta utíkala podél malebného pobřeží. Znalost města mi dávala jistotu, protože jsem sem jezdila už několikrát a věděla jsem, kam zajít pro ty nejzajímavější, a hlavně ne moc drahé suvenýry. V klidu jsem si nakoupila, co jsem chtěla, občerstvila se v příjemné místní hospůdce a pak jsem si dopřála malý luxus – zpáteční cestu taxi loďkou po moři. Bylo to úžasné, slunce zapadalo, moře se lesklo a já si jen tak užívala tu chvíli. Moje nálada byla skvělá, cítila jsem se uvolněně a spokojeně. Plná dojmů a s taškou plnou dárečků jsem se vrátila do hotelu.
Vstoupila jsem do výtahu a v tu chvíli mi zazvonil telefon. Volal syn. Hovor jsem samozřejmě přijala a v klidu vystoupila ve svém patře. V rukou jsem měla plno věcí – kabelu s dárky, kabelku, a v druhé ruce telefon. Bylo mi jasné, že se nemám jak dostat ke kartě na otevření pokoje. Pohled mi padl na malý výklenek u mých dveří. Ideální místo. Odložila jsem tam tašku s dárky, abych si mohla vytáhnout kartu. Všechno jsem udělala, jak jsem si naplánovala, a pokračovala v hovoru. Bylo to jen na pár vteřin, ani ve snu by mě nenapadlo, že by se mohlo něco stát. Ne že bych na dárky zapomněla, jen jsem si říkala, že jakmile hovor ukončím a otevřu dveře, okamžitě si tašku vezmu. Ještě jsem se usmívala do telefonu, když jsem otvírala dveře.
A pak se to stalo. Udělala jsem krok, abych si vzala tašku, a výklenek byl prázdný. Prázdný. V tu chvíli se mě zmocnila obrovská zlost. Nebyly to ani tak ty peníze, ale to, že jsem musela jít do města a že už nikde jinde takové dárečky neseženu. Byla to bezohlednost, ta neuvěřitelná drzost lidí, kteří se nestydí krást, a to přímo na dovolené, a navíc z výklenku u mého pokoje. Kde to jsme? Kdo by čekal, že se něco takového stane na chodbě hotelu? Ten pocit zklamání a bezmoci byl hrozný. Že člověk nemůže mít ani na chvilku nic v klidu, ani na dovolené, kde by se měl cítit bezpečně.
Bylo mi z toho smutno, ne kvůli sobě, ale kvůli tomu, jak se někteří lidé chovají. Zbytek dovolené jsem si ale i přesto užila. Nechtěla jsem si nechat zkazit zasloužený odpočinek kvůli takové jedné nepříjemné události. Slunce hřálo, pláže byly nádherné, moře příjemně teplé a jídlo s pitím skvělé. Byly to chvíle relaxu, které mi pomohly zapomenout na ten incident. Ale i tak, ta příhoda mi zkazila trochu ten celkový dojem. Vždycky si říkám, že lidé by si měli vážit toho, co mají, a ne si brát to, co jim nepatří. A zvlášť na dovolené, kde by mělo panovat bezpečí a klid. Je to smutné, ale i taková zkušenost patří k cestování. Člověk se z ní poučí a příště bude ostražitější. Ale věřím, že i přes tuto jednu nepříjemnou událost budu na svou dovolenou vzpomínat hlavně na to krásné.
