Článek
Do Thajska jsme letěli s obrovským očekáváním. Moře, palmy, vůně koření, barevné ulice a hlavně – slíbený klid. Jenže kde je tchán, tam se o klid nikdy nejedná.
Už první den jsme pochopili, že jeho zvědavost nezná hranic. Zatímco my jsme se váleli u bazénu a děti stavěly hrad z písku, tchán se loudal po areálu, okukoval, ptal se na všechno možné a občas se ztratil i mezi lehátky. Brali jsme to s humorem. Jenže pak přišlo tržiště.
Byl to náš třetí den. Chtěli jsme se projít, nakoupit ovoce a pár suvenýrů. Uličky byly plné barevných stánků, z nichž se linula vůně kari, smažených nudlí a tropického ovoce. Lidé smlouvali, pouliční prodavači nabízeli od šperků po grilované kobylky. Prostě chaos, který člověka vtáhne.
„Já se jen kouknu támhle,“ oznámil tchán a ukázal neurčitě rukou. To „támhle“ bylo mezi stánkem s tričky, kde blikala světýlka, a obrovským akváriem plným ryb. My jsme se mezitím zastavili u ovoce, vážili jsme mango a papáju a děti loudily kokos. O pět minut později jsme zjistili, že tchán nikde není.
Nejdřív jsme to brali v klidu. „Vždyť to je tady malý,“ uklidňovala manželka. „Za chvíli se objeví.“ Jenže tržiště se ukázalo jako bludiště. Uličky se větvily, vchody vypadaly stejně a dav lidí ho mohl pohltit jako kapku vody v oceánu.
Po půl hodině jsme už pobíhali mezi stánky a křičeli jeho jméno. Prodavači se smáli, kývali hlavou, ale nikdo nám moc nerozuměl. Jeden Thajec nám cosi vysvětloval rukama, jako že snad viděl staršího pána s kloboukem odbočovat k chrámu. Vyrazili jsme tam. Nic.
Hodinu a půl poté jsme byli zoufalí. Tchán měl u sebe jen pár drobných, telefon nechal v hotelu a anglicky uměl sotva „yes, beer“.
Nakonec jsme se rozhodli zajít na policejní stanici. Tam seděl! Tchán, červený jako rak, rozcuchaný, obklopený dvěma policisty, kteří nevěděli, jestli se smát, nebo kroutit hlavou. Na stole před ním stála láhev vody a malá miska s ovocem.
„Kde jste byl?!“ vyhrkla manželka.
Tchán se na nás podíval s naprostou vážností: „Já se šel jen kouknout, a pak už jsem nenašel cestu zpátky. Tak jsem si sedl na lavičku. Jenže tam byli mravenci. Všude! Tak mě ti policajti vzali sem.“
Ukázalo se, že se opravdu posadil u jednoho z chrámů na okraji tržiště, a protože měl na sobě bílé tričko a tvářil se ztraceně, přilákal pozornost místních. Když začal poskakovat kvůli mravencům, zřejmě vypadal tak bezradně, že ho odvedli rovnou na stanici.
Policisté nám s úsměvem vysvětlili, že je v pořádku, jen unavený. Podali nám papír, kde bylo načmárané, že „turista nalezen u chrámu, žádný pas u sebe“. A přidali gesto, kterým naznačovali, že by tchán měl příště zůstat s rodinou.
My jsme se mu snažili vysvětlit, jaký strach jsme měli. Tchán to bral po svém. „Vždyť to byla dobrodružná procházka,“ prohlásil. „Viděl jsem, jak dělají ty jejich nudle, a dokonce mi nabízeli něco smaženýho. Jen škoda těch mravenců.“
Ten večer jsme už všichni seděli u bazénu. My s manželkou jsme se ještě klepali z nervů, děti si dělaly legraci, že děda je „dobrodruh“, a tchán vyprávěl, jak ho „málem unesla tlupa mravenců“. Přísahal, že se poučil.
Druhý den se ale znovu pokusil vyrazit sám – tentokrát „jen kousek k pláži“. Naštěstí jsme ho zastavili dřív, než zmizel za rohem.
Dnes, když si na to vzpomeneme, smějeme se. Tehdy to ale bylo drama, které nám ubralo pár let života. A tchán? Ten na to vzpomíná jako na jednu z nejlepších historek svého života. Tvrdí, že málokdo může říct, že byl v Thajsku „zatčen kvůli mravencům“.
