Článek
Už začátkem září měla jasno. Letos to udělá jinak. Děti byly čím dál všímavější, prolézaly skříně, šuplíky, lezly pod postele. Schovat vánoční dárky doma bylo čím dál těžší. A tak maminka, s lehkým pocitem viny i radosti, začala nakupovat nenápadně už na podzim. Po cestě z práce, mezi běžnými nákupy, po jednom balíčku, aby nic nebilo do očí.
Každý dárek pečlivě vybírala. Přesně věděla, co kterému dítěti rozzáří oči. Když pak večer všichni spali, vytahovala papíry, stužky a nůžky. Balila potichu, aby šustění nikoho neprobudilo. Dárky vypadaly krásně, až ji mrzelo, že je musí zase schovat.
Nakonec zvolila prádelnu v paneláku. Společný prostor, kam děti nechodily a kam se dalo zamknout. Uložila balíčky do staré skříně, pečlivě je zakryla dekou a pokaždé, když šla prát, je zkontrolovala. Byly tam. V bezpečí. A s každým dalším týdnem cítila větší klid.
Advent utekl rychle. Cukroví bylo hotové, stromeček čekal na balkóně a děti odpočítávaly dny. Maminka se těšila na Štědrý den. Na jejich smích, překvapení, radost.
Ráno na Štědrý den si do prádelny zašla pro dárky. Měla plán – ještě je jednou přerovná, schová pod stromeček, a večer přijde kouzlo.
Odemkla dveře, rozsvítila a otevřela skříň.
Byla prázdná.
Nejdřív si myslela, že se dívá špatně. Otevřela jinou polici. Odtáhla deku. Sáhla dozadu. Nic. Všechno bylo pryč. Dárky, které kupovala tři měsíce, pečlivě balila a schovávala, zmizely beze stopy.
Srdce se jí rozbušilo. Hlava se jí zatočila. První myšlenka byla krádež. Druhá – co řekne dětem. Jak vysvětlí, že Ježíšek nepřišel.
Začala obcházet sousedy. Patro po patře. Zvonila, ptala se, vysvětlovala. Lidé kroutili hlavou, někteří litovali, jiní byli stejně překvapení jako ona. Nikdo nic neviděl. Nikdo nic neslyšel. Prádelna prý byla normálně zavřená.
Zůstával jediný byt, kde se nikdo neozýval. Přízemí. Mladý kluk, o kterém se vědělo, že se doma objevuje jen občas. Zvonila několikrát. Nic. Ticho. Mamince se sevřel žaludek, ale nechtěla si připustit nejhorší.
Vrátila se domů se slzami na krajíčku. Musela se držet. Děti nesměly nic poznat. Usmívala se, připravovala večeři, odpovídala na otázky. Uvnitř ale bojovala s panikou a zoufalstvím.
Večeře proběhla. Kapr, salát, svíčky. Děti si šeptaly přání, rozkrajovaly jablka, smály se. Maminka se bála okamžiku, kdy bude muset přiznat pravdu.
A pak se to stalo.
Zazvonil zvonek.
Děti ztuhly. „Ježíšek?“ vyhrkly najednou. Maminka vstala, srdce jí bušilo. Otevřela dveře – a on tam stál.
Soused z přízemí. Převlečený za Ježíška. Bílý hábit, vousy, čepice. A v náručí hromadu dárků, přesně těch, které zmizely z prádelny.
Bez slova vešel dovnitř a zamířil ke stromečku. Děti zatajily dech. Oči jim zářily. Věřily. Každou vteřinu.
„Buďte hodné,“ řekl tichým hlasem a začal rozdávat balíčky.
Mamince se podlomila kolena. Úleva se smísila se smíchem a slzami. Teprve když Ježíšek odešel, všechno pochopila. Soused si dárků všiml už dávno. Chtěl dětem připravit opravdové kouzlo. Nechtěl se ptát. Nechtěl to pokazit.
Ten večer byl jiný. Kouzelnější. Skutečný.
A děti dodnes vyprávějí, že k nim jednou přišel Ježíšek osobně. Z přízemí.
