Článek
Poprvé si toho skoro nikdo nevšiml. Večer, krátce po sedmé, zhasla světla v celém domě. Někdo zaklel, někdo se zasmál, jiný zapálil svíčku. „Asi porucha,“ řekli si lidé a šli spát. Elektřina naskočila po deseti minutách a všechno se zdálo v pořádku.
Jenže za dva dny se to stalo znovu. A pak znovu. A pak už skoro každý večer.
Dům byl starý, rozvody ještě starší. Výpadky se daly vysvětlit, ale něco nesedělo. Vždycky to přišlo ve stejnou dobu. Vždycky krátce po tom, co se sousedé začali vracet domů. A vždycky bez jakéhokoli varování.
Lidé byli unavení, podráždění, nervózní. Vánoce se blížily a místo klidu přišla tma. Děti brečely, večeře se kazily, počítače se vypínaly uprostřed práce. Poprvé někdo zašel do sklepa k pojistkám.
Byly shozené.
Někdo je musel vypnout ručně.
Správce domu to bagatelizoval. „Nějaký kluk,“ řekl. „Nebo omyl.“ Jenže kluci se v domě nevyskytovali a omyl se nemůže opakovat čtyřikrát týdně. Lidé si začali všímat detailů. Kdo chodí domů pozdě. Kdo má klíče od sklepa. Kdo se s kým nebaví.
Podezření padlo rychle. A bez důkazů.
Bylo jasné, že to někdo dělá schválně. Ne kvůli zábavě. Kvůli moci. Kvůli tomu, že může ostatním zhasnout světlo a sledovat, jak se s tím perou.
Napětí v domě houstlo. Sousedi si přestali pomáhat. Přestali se zdravit. Každý výpadek byl novým důkazem, že viník je „ten druhý“. V chodbách se šeptalo, dveře se zavíraly rychleji, než bylo nutné.
Jedna rodina začala držet hlídky. Jiný soused si nainstaloval kameru mířící ke sklepu. Další zamykal jističe řetězem, který někdo během noci přeštípl. Vypínání elektřiny se stalo zbraní. A dům bojištěm.
Nejhorší nebyla tma. Nejhorší bylo čekání. Pocit, že se to může stát kdykoli. Že někdo dole stojí u pojistek a rozhoduje, kdy vám zhasne světlo nad hlavou. Lidé se začali hádat kvůli maličkostem. Výpadky vytahovaly staré křivdy, i když se o nich nemluvilo nahlas.
Jednou večer se výpadek protáhl. Elektřina nešla skoro hodinu. Ve tmě zazněl křik. Někdo se pohádal na chodbě, někdo obvinil jiného přímo do očí. Slova byla ostrá, unavená, plná vzteku. Nikdo už nepředstíral slušnost.
Druhý den se na nástěnce objevil vzkaz. „Víme, kdo to dělá.“ Bez podpisu. Bez důkazů. Jen hrozba. A další rozbuška.
Výpadky nepřestaly. Naopak. Byly častější. Kratší. Zlomyslnější. Jako by si viník užíval chaos, který způsobil. Každé cvaknutí pojistek bylo vzkazem: můžu.
Lidé přestali řešit Vánoce. Řešili jen to, kdo je proti nim. Dům se rozdělil na tábory. Na ty, kteří „určitě ví“, a na ty, kteří „určitě lžou“. Pravda se ztratila někde mezi nimi.
Rozuzlení přišlo nečekaně. Jedné noci se pojistky vypnuly znovu. Tentokrát ale někdo skutečně sešel dolů. Ticho. Kroky. A pak světlo baterky.
Nebyl to ten, koho všichni podezírali.
Byl to muž, kterého skoro nikdo neznal. Tichý soused, který se vždycky držel stranou. Bydlel sám, zdravil zdvořile, ale málokdy se zapojoval. Vypínal elektřinu, protože „chtěl klid“. Protože ho ostatní rušili. Protože měl pocit, že mu dům něco dluží.
Když to prasklo, nebylo žádné zadostiučinění. Jen prázdno. Tolik hádek. Tolik zničených vztahů. Kvůli jednomu člověku a jednomu vypínači.
Elektřina už nevypadává. Světla svítí. Ale sousedství zůstalo rozbité. Všichni si pamatují, jak snadno se nechali zatáhnout do války. A jak málo stačilo, aby se z obyčejného domu stalo bojiště.
