Článek
Existují určité přírodní zákony, které se nedají obejít. Jablko padá ze stromu dolů, voda vždy teče z kopce a v každém větším obchodě se dříve nebo později vyskytne důchodce či důchodkyně, která zatarasí uličku svým nákupním vozíkem tak, že ani komár by neproklouzl.
Je sobotní dopoledne, obchod je (jako obvykle v tuto dobu) plný. Lidé kličkují mezi regály, děti natahují ruce po sladkostech, a v tom se to stane. Ulička mezi chlazenými sýry a jogurty se stává frontovou linií. Na jejím začátku – říkejme jí třeba paní Naděžda. V jedné ruce drží slevový leták, ve druhé brýle. Vozík má našikmo přes celou uličku; vypadá to trochu jako obranná formace hodná římských legií. Kdybyste se jí zeptali, proč tak parkuje, odpověď by byla jednoduchá: „Já jsem tu jen na chvilku.“ Ale jak známo, chvilka důchodkyně má jiný rozměr času než chvilka pracujícího občana. Čas kolem paní Naděždy se zpomaluje, tak že i Albert Einstein by měl radost.
A teď to přijde: vedle se připojí další paní, třeba Blažena. Ta má vozík plný akčních paštik, a kromě něj i skládací nákupní tašku na kolečkách. Obě dámy si začnou povídat, znají se; regál se sýry je zapomenut, protože nyní se probírají závažnější témata – počasí, ty nehorázné ceny léků, kamarádka Marie, která má nové koleno (což je celkem záviděníhodný počin, protože čekací lhůta na nový kloub může být i 2 roky), a v neposlední řadě pak to, že mléko stávalo dříve dvě koruny.
Pro ostatní nakupující nastává test trpělivosti. Někteří se pokouší protáhnout kolem, jiní to vzdávají. Jelikož mi v podobných situacích nechybí odvaha, zkouším se domluvit: „Promiňte, mohl bych projít?“ Důchodkyně mě ovšem propálí pohledem. „Mladý muži, kam spěcháte, vždyť máte celý život před sebou!“
Zajímavé je, že jiní nakupující takovéto trable nezpůsobují. Mladší ročníky se s vozíky způsobně míjejí jako mravenci na svých cestičkách. Maminky s kočárky ponechávají volné strategické průchody. Celkově vzato, když si některý z mladších zákazníků potřebuje odskočit pro nějaký artikl, vozík zaparkuje tak, aby se kolem něj dalo danou uličkou projít. Ale seniorka, vybavena letákem, čte slevy jako svaté písmo a její vozík je barikádou, kterou nelze jen tak překonat.
Přesto v tom ale vidím jedno výrazné pozitivum. V době, kdy celý svět neustále někam spěchá, někdo dokáže jen tak stát, povídat si a nenechat se vyrušit. Možná bychom se od těchto dam měli něco naučit – zastavit se, v klidu pohovořit, ocenit malé věci.
Jen se domnívám, že by si dámy pro tuto činnost mohly vybrat jiné prostředí. V dnešní době přece existuje spousta příjemných míst, kam si lze vyrazit s kamarádkou popovídat. Útulné malé kavárny či cukrárny, případně vinárny. Pokud jsou pro dnešní důchodce a důchodkyně tyto podniky příliš drahé (nedovedu posoudit), pak se nabízí možnost například drobné pohoštění zakoupit či vytvořit a pozvat kamarádku na návštěvu. A v případě, že by se dotyčným třeba nechtělo jen sedět doma na zadku, proč nevyrazit třeba na vycházku do parku? Člověk si zvolí vlastní tempo a pokud je znaven, může využít volnou lavičku k odpočinku.
Všechny výše uvedené možnosti by nepochybně byly lepší, než zablokovat v supermarketu průchod uličkami se zbožím…
