Článek
Odpolední hodina, možná kolem páté či půl šesté. Doba, kdy už jsou někteří lidé z práce doma a snaží se trávit čas s rodinou. Ne každý ovšem má to štěstí; právě v tuto dobu jsem se stal svědkem scény, která mě donutila k určitému zamyšlení. Sám jsem zrovna byl na cestě z práce, ale potřeboval jsem se ještě zastavit v obchodě pro nějaké drobnosti. Jedná se o klasický hypermarket v obchodním centru a když jsem k němu procházel galerií, míjel jsem mimo jiné i kavárnu.
Mladá prodavačka (nebo chcete-li baristka), zjevně zaměstnankyně kavárny, právě stála za pultem a obsluhovala zákazníky. Společnost jí navíc dělaly dvě malé děti, pravděpodobně její vlastní. Nepůsobily ale nijak rušivě, seděly v koutku a listovaly si něčím, co z dálky vypadlo na dětský časopis. Možná si v něm prohlížely obrázky, možná do něj i něco kreslily, ale ani v nejmenším nenarušovaly chod provozovny.
Na řadu právě přišla nějaká dáma. Mohla být těsně před důchodem, nebo v brzkém důchodovém věku. A zřejmě toho dne nestala tou správnou nohou, protože namísto pozdravu a přednesení své objednávky na prodavačku rovnou vyštěkla:
„Co to tady máte za novinku? Děcka za pultem? Myslela jsem si, že jsem v kavárně, a ne někde ve školce! Tohle je naprosto neprofesionální.“
Prodavačka zůstala stát v rozpacích, vůbec nevěděla, co na to má říct. Bylo na ní vidět, že ji ta slova zabolela. Než ale stihla odpovědět, udělal to za ni další zákazník, který už u jednoho ze stolků popíjel kávu:
„A vám tam ty děti nějak vadí? Kupříkladu já jsem si jich všiml jenom při příchodu, nedělají hluk, neběhají tady, chovají se slušně. Skoro se chce říct, že narozdíl od vás, jste jediná, kdo tu aktuálně dělá rozruch.“
Zákaznice obrátila svoji pozornost směrem k němu: „Chodím do kavárny proto, abych tam měla klid, vypiji si kávu a občas něco přečtu. A člověk nikdy neví, kdy ty děti tady začnou dělat rachot. To já znám.“
„Jo, vy chodíte do kavárny proto, že je tam klid, a tak hned po vstupu začnete dělat bordel a ten klid rušit, že? Jsem tady přes hodinu a za tu dobu není hlášen žádný incident – až do teď,“ nedal se pán. Evidentně se bavil tím, že jeho jízlivost a fakta měly v debatě navrch.
„A co vy se do toho vůbec montujete?“ docházely paní argumenty.
„Ale vždyť já jen dělám to, co vy, madam. Vám je taky prd po tom, jestli tam ta paní má děti, nebo ne. Pokud to má domluvené se zaměstnavatelem a ty děti to tady svojí přítomností nijak nenarušují, není po tom ani vám, ani mně vůbec nic. Nemusí se vám zodpovídat.“
A to je pravda, na kterou už se moc odpovědí najít nedalo. (Skoro) důchodkyně zalapala po dechu a odešla, aniž by cokoli dodala. Neobjednala si. Kavárna tak opět ztichla, ale pachuť její poznámky ve vzduchu zůstala.
Realita všedního dne
Problém je ale podle mého soudu o dost hlubší než jen to, že si někdo vezme děti do práce. V České republice v současnosti žije přibližně 180 000 dětí v domácnosti s jedním rodičem. Ve většině případů jde o ženy, které se snaží skloubit zaměstnání s péčí o děti bez jakékoli finanční nebo logistické podpory druhého rodiče.
A přestože stát deklaruje podporu rodin, a zvláště těch v obtížných životních situacích, realita často vypadá jinak. Školky a družiny obvykle zavírají nejpozději v pět hodin odpoledne – častokrát ještě dříve. Kavárna, kde k této konkrétní situaci došlo, však zavírá až v sedm. Nejspíše tam funguje nějaký směnný provoz. Dovedu si tedy celkem snadno představit, že ta zaměstnankyně prostě nemá ve svém okolí osobu, která by byla schopná se o děti každý den starat místo ní. A za mě je lepší, když jsou ty děti s mámou než s cizím člověkem. Byť v ne úplně ideálním prostředí.
Hlídání je navíc pro mnoho žen luxus. Ne každá má rodiče v důchodovém věku a blízko bydliště, ne každá si může dovolit platit chůvu nebo komerční služby péče o děti. Provozní doba školních zařízení není nastavena s ohledem na zaměstnance v gastronomii, službách či zdravotnictví – tedy v profesích, kde se často pracuje do večerních hodin nebo ve směnném provozu. A přitom právě tyto profese jsou často jediným reálně dostupným zaměstnáním pro samoživitelky s omezenými možnostmi. Navíc i ty učitelky MŠ a ZŠ samozřejmě potřebují mít svůj volný čas.
Jedna z nejčastějších výtek, kterou společnost adresuje k matkám v podobné situaci, zní: „Tak ať si najde jinou práci.“ Jenže to není tak jednoduché. Ukažte mi tu práci, která by kombinovala dostatečný příjem, flexibilní pracovní dobu, dostupnost dojíždění a zároveň byla kompatibilní s péčí o dítě. Je to spíše utopistická představa.
Zákaznice v kavárně měla samozřejmě právo vyjádřit svůj názor. Ale ne každé slovo je nutné vyslovit, ne každý soud je spravedlivý jen proto, že ho někdo vnímá jako oprávněný. Společenská ohleduplnost, solidarita a schopnost nahlédnout za vnější kulisu – to jsou hodnoty, které určují kvalitu mezilidského soužití.
Kdyby se ona zákaznice na chvíli zastavila a zeptala se prodavačky, proč tam ty děti jsou, možná by slyšela jednoduchou pravdu: „Neměla jsem nikoho, kdo by s nimi zůstal doma.“ Nebo: „Měla jsem hlídání, ale paní onemocněla. A jestli nepřijdu do práce, přijdu i o to málo, co nás uživí.“ Namísto výtky pak mohla přijít slova pochopení. Nebo alespoň tiché přijetí situace, která je sice neobvyklá, ale není pohoršující. Děti za pultem nejsou znakem neprofesionality, ale často znakem vyčerpání všech dalších možností.
Děti nejsou překážkou, ani problémem. Respektive neměli by jimi být. A rodiče, kteří se snaží skloubit nemožné, si zaslouží respekt, ne výčitky.
A nebo alespoň pochopení a ticho.
