Článek
A právě v tom rozdílu, myslím, leží něco hlubšího – něco, co vypovídá o národní mentalitě, očekáváních a vztahu ke službám.
První příhoda se odehrála v Brně. Šlo o poměrně běžnou českou restauraci – nic okázalého, ale solidní obsluha, slušné jídlo, příjemné prostředí. Účet činil něco málo přes 800 korun, tak jsem se nijak zvlášť nerozpakoval a prostě jsem jej zaokrouhlil na devět stovek. Výsledkem bylo +- oněch běžných a „očekávaných“ 10 %, které jsou v Česku považovány za slušnost. Číšnice však na dýško nereagovala vděčností, ani úsměvem. Naopak – zatvářila se překvapeně, skoro dotčeně. Následoval krátký, těžko čitelný pohled, v němž se snad mísilo jakési opatrné poděkování s jemným znechucením. Přišlo mi to, jako bych snad měl dát dýško větší. Celý zážitek ve mně zanechal zvláštní pachuť.
O několik týdnů později jsem se ocitl v Kalábrii, v jižní Itálii. Malá rodinná trattorie, plná vůně bylinek, česneku a mořského vzduchu. Obsluha byla přátelská, neformální, upřímně lidská. Komunikovali jsme, jak se dalo, protože v této části Itálie není příliš velká koncentrace lidí, kteří umí dobře anglicky. Večeře byla výtečná, plná místních surovin. Když posléze platil a k útratě nechal pár eur navíc, číšník se zastavil, zvedl hlavu a s překvapením v očích řekl: „Ma davvero? Per noi?“ – „Opravdu? Pro nás?“ Pak se rozzářil, začal děkovat, dokonce mi nabízel ještě kávu zdarma, protože „si přece nemůže vzít peníze jen tak“. Dýško tu nebylo samozřejmostí, ale darem. Přijetí bylo vřelé a upřímné. Gesto, které v Brně vzbudilo rozpaky, tady vyvolalo radost.
Tato zkušenost mě přivedla k zamyšlení: proč v jedné kultuře považujeme spropitné za milé ocenění, zatímco v jiné za povinnost či dokonce urážku? Proč se z něčeho tak jednoduchého, jako je dýško, může stát společenské minové pole?
V českém prostředí je vztah ke službám dlouhodobě komplikovaný. Ještě nedávno bylo běžné, že číšník udělal zákazníkovi „laskavost“, že ho vůbec obsloužil. Po revoluci se gastronomie rychle profesionalizovala, ale ve zvycích a očekáváních přetrvávají určité rozpory a stereotypy. Na jednu stranu očekáváme kvalitní obsluhu, na druhou stranu máme hluboko zakořeněnou nedůvěru vůči servisu jako něčemu podřadnému. Číšník pro nás není partnerem, ale spíše vykonavatelem. A tak i dýško je často vnímáno ne jako odměna, ale jako forma sociální kontroly: „Dám ti spropitné, ale jen pokud si to opravdu zasloužíš.“ Není to dar, je to zkouška. A když ho někdo dá bez váhání, bez dramatu, asi to působí podezřele. Na druhou stranu ovšem je třeba podotknout, že pokud jídlo i obsluha stojí za psí štěk, nebudu logicky té restauraci dávat dýško…
Naopak v Itálii – a v mnoha dalších zemích – je vztah mezi hostem a obsluhou více lidský, neformální a méně zatížený hierarchií. Spropitné tam není automatické, často je ani neočekávají (tedy alespoň mimo různé „profláklé“ turistické destinace typu Řím a Benátky), ale právě proto je vnímáno pozitivně. Je to spontánní poděkování, nikoli kalkulovaná suma. Lidé tam neřeší, kolik procent má spropitné činit, prostě jej dají tak, jak to cítí. A právě tím vzniká opravdový kontakt.
Je fascinující, jak moc může tak banální záležitost jako dýško odrážet hlubší kulturní nastavení. V Česku máme často tendenci dělat věci „správně“, podle pravidel, být papežštější než papež – a zároveň nás dráždí, když někdo ta pravidla poruší. Vytváříme si v hlavě scénáře o tom, co se sluší a co ne, a pak podle nich soudíme ostatní – ať už je to host, který nechá „moc“ nebo „málo“, nebo číšník, který dýško neocení „dostatečně srdečně“.
Možná by stálo za to vnímání těchto situací odlehčit. Přestat vnímat dávání dýška jako pomyslný povinný proces, jako společenský akt plný očekávání a nejistoty. Místo toho ho brát jednoduše: jako poděkování za příjemný zážitek. Bez kalkulu, bez blikající kontrolky v hlavě. S lehkostí, s úsměvem.
Anebo jinak: možná bychom si měli víc všímat, co za těmi pohledy skutečně je. Třeba nám nevracejí úsměv ne proto, že bychom udělali něco špatně, ale proto, že ještě nejsme zvyklí na radost z nezištného gesta. A to je škoda – protože právě drobná gesta, jako je dýško, dělají svět o kousek milejším místem.
Možná by se dýško mohlo znovu stát tím, čím má být: malým poděkováním za dobrou službu, bez podtextu, bez stresu a bez zbytečných emocí.
