Článek
Na jihu Brna se začala psát nová kapitola české dálniční historie. Křižovatka dálnic D1 a D2, přezdívaná „matka všech křižovatek“, prochází rozsáhlou přestavbou, jež má po desetiletích vyřešit dlouhodobě neúnosnou situaci v jednom z nejvytíženějších dopravních uzlů v republice. Denně tudy projede až osmdesát tisíc vozidel – osobních aut, kamionů, dodávek i autobusů. Právě zde se kříží proudy z Prahy, Ostravy, Bratislavy a také z Vídně. Dá se bez nadsázky říct, že jde o klíčový bod celoevropského tranzitu.
Křižovatka byla původně navržena jako čtyřlístek, což na konci sedmdesátých let představovalo moderní řešení. Jenže doba se změnila. Objem dálniční dopravy vzrostl několikanásobně, v okolí vznikly logistické areály i velká nákupní centra. Brno se mezitím rozrostlo do rozměrů, které původní návrh dávno přesáhly. Není tedy divu, že Ředitelství silnic a dálnic přistoupilo k nejrozsáhlejší přestavbě tohoto uzlu od jeho vzniku. Projekt v hodnotě zhruba 3,2 miliardy korun přemění čtyřlístkové uspořádání na přehlednější dvoulístek s přímými rampami a bezpečnějším napojením. Cílem je zvýšit kapacitu, oddělit tranzitní a místní dopravu a zlepšit plynulost v místech, kde se dnes proudy vozidel nebezpečně kříží.
Práce na přestavbě oficiálně začaly a potrvají zhruba dva roky. Po tu dobu budou řidiči jezdit v omezeném režimu, většinou ve dvou zúžených pruzích v každém směru. A jak se dalo čekat, už první dny přinesly dopravní komplikace: zpomalení, kolony, nervozitu a sem tam i nejistotu. Přitom nejde o žádné překvapení. O přestavbě se vědělo dlouho dopředu, mluvilo se o ní veřejně a její harmonogram se opakovaně objevoval v médiích. Přesto se zdá, že část řidičů jako by ji zaregistrovala až ve chvíli, kdy v plné rychlosti dojela kolonu před Brnem.
Při jízdě po D2 směrem k Brnu si člověk rychle uvědomí, jak zrádný ten úsek je. Dálnice je dlouhé kilometry rovná a přehledná, takže pozornost řidiče snadno poleví – a když se k tomu přidá únava z dlouhé cesty, vzniká z toho riziková situace. Kolona se totiž může objevit doslova z ničeho nic, jen pár kilometrů před Brnem, a kdo včas nezpomalí, má rázem problém. Sám jsem několikrát zažil, jak se proud vozidel ze stovky kilometrů v hodině zastavil během několika vteřin – a nebylo to nic příjemného.
Přesně tady, v posledních kilometrech D2 před Brnem, se už nejednou staly tragédie – a s aktuálními omezeními jich v poslední době přibývá. Pamatuji si, jak se před pár lety mluvilo o nehodě, při které zemřeli tři lidé. Řidič jednoduše nedobrzdil a zezadu narazil do stojícího kamionu. Od té doby si dávám velký pozor, když se k uzlu blížím. Jenže ne každý to tak má. Někdo pořád jede „jako vždycky“, jiný spoléhá, že se provoz znovu rozjede, a další věří, že ho ostatní pustí. A právě to je jeden z hlavních důvodů, proč v místě vznikají kolony a následné nehody – někteří řidiči prostě objedou kolonu vedlejším pruhem a na poslední chvíli se snaží zařadit. V tomhle místě ale není prostor pro omyly – když se provoz zpomalí a o pár desítek metrů dál znovu rozjede, rozhodují sekundy.
Čekají nás neradostné vyhlídky
Smysl rekonstrukce je přitom jasný. Kromě zjednodušení dopravních vztahů a zvýšení kapacity přinese i nové technologie, které mají výrazně zlepšit bezpečnost, a také cestovní komfort – protihlukové stěny, inteligentní dopravní značení a povrchy s nižší hlučností. Po dokončení by měla být jízda plynulejší, přehlednější a méně stresující. Jenže dokud práce pokračují, platí spíš opak: období zmatku, změn, uzavírek a dočasných tras. Právě tady začíná role každého z nás, kdo usedá za volant.
O rekonstrukci se často mluví jako o technickém projektu, ale ve skutečnosti jde i o test lidské disciplíny. Dělníci mohou být sebepečlivější a projektanti naplánovat každý nájezd, jenže pokud řidiči nebudou pozorní, výsledek se nedostaví. Policie proto už nyní zvýšila dohled v oblasti a apeluje na veřejnost, aby při průjezdu úsekem zpomalila, sledovala dopravní značení a držela bezpečný odstup. Zní to jako banalita – ale právě v těchto obyčejných věcech se často rozhoduje o životě.
Zajímavé je, jak k takovým omezením přistupujeme. Všichni nadávají na stav českých silnic a dálnic, ale jakmile se někde objeví výkop, přestavba či zúžení, stížnosti se okamžitě změní na to, že „se zase někde něco kope“. Jenže realita je prostá: síť, kterou dnes používáme, vznikla v době, kdy po českých dálnicích jezdila sotva třetina dnešního množství aut. Brno jih se tak stává symbolem – připomínkou, že i v dopravě platí, že nic netrvá věčně. A pokud nechceme, aby se naše silnice staly pastí, musíme investovat nejen do asfaltu, ale i do své vlastní trpělivosti.
Každá velká přestavba s sebou nese období chaosu. U Brna se to projevuje dvojnásob – nejen hustotou provozu, ale i mentálním nastavením lidí, kteří tudy projíždějí denně. Zvykli si, že „se tu pořád něco opravuje“, a berou to jako samozřejmost. Jenže tentokrát nejde o běžnou opravu, ale o zásadní proměnu uzlu, který po dokončení určí dopravní podobu Brna na další desítky let. Čím dřív to pochopíme, tím snadněji přestavbu přežijeme bez zbytečných nehod.
Rekonstrukce uzlu D1 × D2 je nezbytná – bez ní by to brzy nešlo vůbec. Bude bolet a bude trvat, ale jiná cesta není. Možná by stálo za to, aby se každý, kdo k Brnu přijíždí po D2, na chvíli zamyslel – ne nad tím, jak rychle dojede do cíle, ale nad tím, jak tam dojet bezpečně.
Až bude přestavba dokončena, z křižovatky bude moderní, kapacitní dopravní uzel evropských parametrů. V současné době je to zkouška trpělivosti – a možná i malý test toho, jestli jsme se z minulosti opravdu poučili.
