Článek
Do maďarského města Bük se většina lidí vydává kvůli termálům v Bükfürdő. O těch už jsem psal dříve, takže je v tomto článku vynechám. Během našeho výletu jsme si v jeden volný den řekli, že se podíváme také na samotné město – bez plavek a bez županu. Ne, nebyli jsme nazí – to jen pro jistotu. Hnala nás obyčejná zvědavost zjistit, co se skrývá za klidnou fasádou Büku.
Město je písemně doloženo už ve 13. století, konkrétně roku 1271. Tehdy šlo o menší uherskou obec, jejíž obyvatelé byli závislí především na zemědělství. Půda sice nebyla nijak mimořádně úrodná, ale poskytovala dostatek obživy. Vesnice byla rozdělena na několik částí a po staletí se vyvíjela spíše pozvolna, bez dramatických historických otřesů, které by ji nějak zásadně proměnily.
Významnou kapitolu zde otevřel až rod Szapáry, který panství získal v 17. století. Szapáryové patřili mezi respektovanou uherskou šlechtu a někteří jeho členové zastávali vysoké funkce v rámci habsburské monarchie – působili jako diplomaté, župani či důstojníci. Měli silné vazby na Vídeň i Budapešť a jejich postavení přinášelo regionu stabilitu. Pro místní obyvatele to znamenalo především kontinuitu správy i pevné hospodářské zázemí.
Szapáryové nechali v Büku vybudovat zámek, jehož původ sahá do 17. století. V 18. století byl přestavěn do barokního stylu, který mu vtiskl dnešní podobu. Navzdory barokní úpravě však nepůsobí jako velkolepý palác, spíše jako solidní venkovské sídlo šlechty. Symetrická fasáda, vyvážené proporce a park s vzrostlými stromy vytvářejí harmonický celek. V minulosti objekt sloužil jako centrum správy panství i místo společenských setkání. Dnes stojí jako tiché memento doby, kdy o osudu regionu rozhodovaly šlechtické rody.
Procházeli jsme parkem a snažili se představit si dobu, kdy tudy projížděly kočáry a v sále se konaly slavnosti. Stromy byly bez listí, vzduch chladný a prostor téměř prázdný. Přesto měl park zvláštní atmosféru – směs melancholie a klidu.
Dalším historickým bodem je kostel svatého Klementa. Jeho základy sahají do 13. století, tedy do doby prvních písemných zmínek o obci. Původní stavba byla v průběhu staletí několikrát přestavována, zejména během barokních úprav v 18. století. Výsledkem je spojení staršího jádra s mladšími architektonickými prvky. Interiér je střídmý, bez okázalé výzdoby, přesto působí autenticky. Kostel stále slouží svému duchovnímu účelu a není jen zastávkou pro turisty.
Kostel sv. Klemeta v Büku
V 19. století se obec postupně rozvíjela spolu s celým regionem. Modernizace monarchie, lepší komunikace a pozdější napojení na železniční síť přinesly nové možnosti obchodu i mobility. Právě železnice umožnila rozvoj pěstování cukrové řepy a v roce 1869 byl v Büku uveden do provozu místní cukrovar, který se stal významným zaměstnavatelem a prvním výraznějším průmyslovým podnikem v obci. Jeho provoz však netrval dlouho – v roce 1917 závod vyhořel a už nebyl obnoven, což citelně zasáhlo místní hospodářství.
Cukrovar na dobovém vyobrazení
Přesto zůstával Bük ještě dlouhou dobu převážně zemědělskou obcí. Zásadní proměny přišly až ve 20. století – nejprve v období mezi válkami, poté během socialistické éry, kdy docházelo ke kolektivizaci a změnám ve vlastnických strukturách. Dnes má město přibližně 3 800 obyvatel a i přes turistický ruch lázní si zachovává spíše komorní charakter.
Procházka městem dnes působí klidně a uspořádaně. Rodinné domy, upravené ulice, minimum turistického ruchu mimo lázeňský areál a golfové hřiště. To bylo vybudováno na konci 90. let a dnes patří mezi známé osmnáctijamkové resorty v západním Maďarsku, které přitahují hráče z Rakouska i dalších zemí. V tuto roční dobu však bylo samozřejmě prázdné, travnaté plochy působily téměř opuštěně a vlajky na jamkách se jen lehce pohupovaly ve větru.
Bük není městem dramatických kontrastů. Je to místo, které si prošlo historickým vývojem bez zásadního přerušení identity.
Přišlo poledne a začal se pomalu, ale jistě ozývat prázdný žaludek. A vzhledem k tomu, že jsme byli v Maďarsku, usoudili jsme, že musíme ochutnat místní langoš. Poradili jsme se tedy s mapami a zjistili, že máme štěstí – v Büku je velmi dobře hodnocený stánek s touto typicky maďarskou pochoutkou. Zamířili jsme proto do západní části města, kde se měl nacházet náš cíl.
Nestojí tam však sám. V jeho těsném sousedství se nachází rozlehlý areál společnosti Nestlé, konkrétně závod Nestlé Purina PetCare, který zde vyrábí krmivo pro domácí mazlíčky. Moderní výrobní haly a logistická centra představují další fázi vývoje obce – od šlechtického panství přes zemědělství až po současný potravinářský průmysl.
To, že se k areálu blížíme, jsme poznali zcela neomylně. Ve vzduchu se začalo vznášet cosi specifického a lehce nasládlého. Člověk ten pach nejprve nedokáže zařadit, ale pak si vybaví otevřený pytel krmiva doma v předsíni. A přesně v tu chvíli to došlo i nám.
O chvilku později už jsme stáli u kiosku s langoši. Horké těsto syčelo v oleji, česneková vůně se mísila se sýrem a my drželi v ruce papírový tácek. Kontrast byl téměř symbolický – středověké kořeny, barokní šlechta, moderní průmysl a mezi tím obyčejná pouliční gastronomie. Smáli jsme se tomu; s ohledem na aroma linoucí se z továrny jsme si připadali jako v ráji psů. Kdyby kolem proběhla smečka „vysmátých“ labradorů, nepřišlo by nám to nijak zvláštní. Ve vzduchu se stále držela vůně granulí, zatímco my jsme si vychutnávali křupavý langoš.
Bük tak pro nás získal nový význam. Už to nebyla jen destinace spojená s odpočinkem, ale město s hlubokou historií a nepřerušenou kontinuitou vývoje. Od roku 1271 přes šlechtický rod Szapáry a barokní přestavby, modernizaci monarchie i proměny 20. století až po současnou průmyslovou výrobu se tu jednotlivé vrstvy dějin přirozeně skládají jedna na druhou.
Možná je to právě tahle plynulost vývoje, která městu dodává stabilitu. Neohromuje opulentností. Vypráví příběh – tichý, ale dlouhý. A když jsme se vraceli zpět, nesli jsme si s sebou nejen chuť langoše, ale i pocit, že jsme Bük poznali jinak než jen jako lázeňské centrum.
Historie tu není vystavená v muzejní vitríně. Je rozptýlená v architektuře, v rozložení ulic, ve jménech rodů i v dnešní podobě města. A někde mezi kostelem ze 13. století a továrnou na granule jsme si uvědomili, že právě tahle kombinace minulosti a současnosti dává cestování skutečný smysl.
