Článek
Do městečka Bük jsme se vydali v únoru, kdy krajina na západě Maďarska spí a působí klidně. Holé stromy, chladný vzduch a šedé nebe vytvářely kulisu, při které měl člověk chuť zalézt někam do tepla. A přesně to nabízí lázeňská část města Bükfürdő – místo, kde návštěvníky vítá pára stoupající z bazénů a pocit, že tu čas plyne jinak. V zimě je velká část venkovního areálu uzavřená, takže se život soustředí hlavně do vnitřních bazénových hal a léčebných částí, což nám vlastně vyhovovalo. Přijeli jsme totiž hlavně za vodou.
Druhý den po příjezdu jsme se zastavili před areálem, kde několik plaket připomíná historii města i lázní, a právě tam jsme si celý příběh poskládali dohromady. V roce 1957 tu probíhal ropný průzkum a vrt dosáhl hloubky přes 1 200 metrů, jenže místo očekávané ropy se z něj vyvalila horká voda o teplotě přibližně 58 °C. Následné analýzy ukázaly mimořádně vysokou mineralizaci – více než 15 000 mg rozpuštěných minerálních látek na litr – a potvrdily, že nejde o bezvýznamný nález, ale o zdroj s léčebným potenciálem. Voda obsahuje především hydrogenuhličitany, vápník, hořčík a fluoridy, což ji předurčuje k léčbě potíží pohybového aparátu, chronických bolestí zad či revmatologických onemocnění. Už v roce 1962 zde proto vzniklo první koupaliště a během 70. let byl areál postupně rozšířen a oficiálně uznán léčebnými lázněmi. Z původně průmyslového záměru se tak během několika desetiletí stal jeden z největších termálních komplexů v Maďarsku.
Areál zabírá přibližně 14 hektarů a nabízí více než třicet bazénů, takže člověk nemá pocit stísněnosti ani při vyšší návštěvnosti. Vnitřní léčebné bazény mají různé teploty – od zhruba 32 °C až po téměř 38 °C – a liší se hloubkou i zaměřením. Vedle nich tu funguje plavecký bazén, rehabilitační část a moderní saunový svět. Termální voda je přiváděna ze čtyř vrtů s celkovou vydatností kolem 2 000 litrů za minutu, díky čemuž se bazény průběžně doplňují čerstvou minerální vodou. Ten objem si člověk skutečně uvědomí až ve chvíli, kdy sedí ponořený v léčivém bazénu a ví, že pod ním každou minutu proudí tisíce litrů vody z více než kilometrové hloubky.
Vstupenky jsme si koupili online a ceny nás příjemně překvapily – dospělého jedince vyjde celodenní vstup zhruba na 450–500 Kč (podle aktuálního kurzu) plus symbolický poplatek za šatní skříňku. Pokud chcete balíček i se vstupem do saunového světa, připravte si asi 700 Kč, přičemž skříňka je už v ceně. Za mě jde o velmi solidní poměr cena/výkon.
Také jsme seděli po ramena ponoření v horké vodě a přemýšleli nad tím, že i zde v Büku má voda onen typický „vajíčkový“ zápach. Je způsoben sirovodíkem, tedy plynem, který vzniká hluboko pod zemí při rozkladu organických látek bez přístupu kyslíku a při reakcích mezi horninami a minerální vodou. Z více než kilometrové hloubky si tyto sloučeniny přináší na povrch a při kontaktu se vzduchem se část sirovodíku uvolňuje. Lidský nos je na něj mimořádně citlivý, takže jej zaznamenáme i při velmi nízkých koncentracích. Právě sirné složky přitom patří k důvodům, proč jsou takové prameny ceněné při léčbě zánětlivých a revmatologických potíží.
Když jsme ovšem toto „aroma“ porovnali s Hévízem, kde jsme byli před časem, působil na nás Bük jako poměrně slabý odvar. V jezeře Hévíz Thermal Lake je sirný zápach výrazně intenzivnější – natolik, že si jej člověk zapamatuje ještě dlouho po návratu domů. Pro někoho je to natolik nepříjemné, že tam do vody raději vůbec nejde. My jsme si na „vůni“ v Büku zvykli během pár minut a postupně ji přestali vnímat. Zůstalo jen teplo a klid.
V lázních jsme si nestanovili žádný pevný režim. Postupně jsme procházeli areálem a objevovali další a další bazény. Voda působila jinak než v běžném aquaparku – byla hutnější, jako by tělo mírně nadlehčovala. U každého bazénu visí informační cedule doporučující nezůstávat ve vodě déle než dvacet minut, a po několika kolech koupání jsme pochopili proč – tělo se po dvaceti minutách začíná příjemně, ale znatelně přehřívat a únava přichází rychleji, než by člověk čekal.
Po několika pobytech v horké vodě jsme se rozhodli zamířit do místního saunového světa. Jsou tu finské sauny, aroma sauna, tepidárium i několik dalších kabin s teplotami od přibližně 45 až po 100 stupňů Celsia. U vstupu visí informace o bezplavkové zóně, takže plavecké úbory měníme za prostěradla, do nichž se balíme. Součástí této části lázní je i bazén vyhrazený pro nudisty, který byl při našem pobytu hojně využíván.
Bükfürdő dnes ročně přivítá stovky tisíc návštěvníků a podle statistik tu hosté každoročně stráví přes milion nocí. Významnou část klientely tvoří Rakušané, Němci a Češi, což je znát i na nabídce služeb – s češtinou se tu setkáte nejen na cedulích s provozním řádem lázní, ale i v menu místních restaurací. Dokonce jsme narazili na číšníky, kteří s námi bez problémů komunikovali česky. Turismus je pro město klíčový; v posledních letech se investovalo do hotelů, infrastruktury i cyklostezek. V okolí najdete golfové hřiště, sportovní areály i restaurace zaměřené na regionální kuchyni. Lázně zaměstnávají stovky lidí a výrazně ovlivňují ekonomiku celého regionu.
Zvláštní kapitolou je místo původního vrtu, které se nachází nedaleko hlavního vchodu do areálu. Dnes zde stojí moderní vyhlídková věž Crystal Tower, připomínající lokalitu, kde v roce 1957 probíhal ropný průzkum. Vrt byl po objevu termální vody uzavřen a technické zařízení odstraněno, takže místo někdejší těžby dnes zaujímá ocelová konstrukce s vyhlídkovou plošinou ve výšce zhruba třinácti metrů a plaketa popisující historii celé události. Když tam stojíte, uvědomíte si, že právě tady se vlastně celý příběh lázní začal psát.
Crystal Tower - místo, kde to všechno začalo
Srovnávali jsme také Bük s nedalekým Sárvárem, který je u nás v Česku možná ještě známější lázeňskou destinací. Lázně Sárvár Spa and Wellness Centre působí moderněji a kompaktněji a více se orientují na rodinnou zábavu, zatímco Bük je rozlehlejší, klidnější a výrazněji zaměřený na léčebnou funkci. Právě tento rozdíl nám v zimním období vyhovoval – i při vyšší návštěvnosti jsme měli pocit, že je tu stále dost místa.
Poslední večer – shodou okolností na Valentýna – jsme seděli v jedné z místních restaurací a u dobré večeře se bavili o tom, jak zvláštní je, že celé město existuje díky jediné geologické náhodě. Kdyby tu v roce 1957 skutečně našli ropu, nejspíš by dnes Bük vypadal úplně jinak. Místo lázeňských hal by tu stály těžební věže a místo hostů hledajících úlevu od bolesti by přijížděli technici.
Když jsme další den odjížděli, cítili jsme příjemnou únavu. Lázně Bükfürdő nám daly víc než jen pár hodin v horké vodě – ukázaly nám, jak může přírodní zdroj změnit ekonomiku i identitu celého místa. Z ropného vrtu se stal zdroj zdraví a z technického omylu prosperující lázeňské město. Odvezli jsme si pocit, že někdy stačí jen teplo, minerály a pár dní bez spěchu, aby se člověk znovu nadechl. I když tentokrát šlo spíš o sirovodík než o čerstvý horský vzduch.
