Článek
Když se na obrazovkách poprvé objevila československá verze pořadu Naked Attraction, nebylo pochyb, že se o ní bude mluvit. Už samotný koncept – vybírat si partnera podle nahého těla, které se před vámi postupně odhaluje od chodidel až po obličej – je natolik provokativní, že nemůže nechat nikoho chladným. Jenže jakmile se usadíte před obrazovku s mírně trapným úsměvem, možná i s lehkým studem, začnete si klást otázku: má tohle všechno opravdu něco společného se seznamováním, nebo jde jen o další televizní experiment s lidskou zvědavostí?
Moderátorka Monika Timková se snaží vést účastníky v duchu otevřenosti, empatie a přirozenosti. Tvůrci pořadu mluví o „autenticitě“, o „přirozených tělech bez filtrů“ a o „odvaze být sám sebou“. V propagačních materiálech se dokonce objevují slova jako „rozmanitost“, „sebevědomí“ nebo „přijetí těla“. Na papíře to zní až ideologicky krásně — show, která prý boří tabu a učí nás vnímat krásu ve všech tvarech a proporcích. V praxi to ale působí spíš jako zvláštní kombinace reality show a psychologického experimentu, který se sám tváří vážněji, než ve skutečnosti je.
Divák prochází zvláštní škálou pocitů. Prvotní šok, když se zvedne první panel a na obrazovce se objeví pět párů nahých nohou, střídá rozpačité ticho. Kamera zabírá detaily, které by většina z nás raději neviděla ani na sobě, natož u cizích lidí. A přesto se nemůžete odtrhnout. Sledovat, jak si někdo vybírá potenciálního partnera podle tvaru stehen nebo způsobu, jak mu rostou chloupky, má totiž něco podivně fascinujícího. Je to trochu jako dívat se na dopravní nehodu — víte, že byste neměli, ale stejně se podíváte.
Není to ale jen o exhibici. Když se nad tím zamyslíte, pořad se pokouší reflektovat realitu dnešní doby, kdy se většina lidí seznamuje přes obrazovky mobilů a prvním sítem je vzhled. Na sociálních sítích se filtruje, retušuje, uhlazuje a hodnotí. Naked Attraction na to jde paradoxně opačně — žádné filtry, žádné přetvářky, všechno hned na stůl. Tedy přesněji: všechno hned před kameru. Jenže tahle upřímnost, jakkoli se tváří jako osvobozující, má i svou druhou stránku. Je to upřímnost zrychlená, inscenovaná a především – bezpečně televizní. Všichni vědí, že kamera běží, že světla svítí a že to celé bude za pár dní kolovat po internetu.
Z pohledu diváka to má své kouzlo. Je to zábavné, absurdní i svým způsobem lidské. Lidé se smějí, stydí, komentují, občas řeknou něco trapného, občas překvapivě citlivého. Když hlavní soutěžící pronese větu typu „tohle tělo mi připomíná moji bývalou“, nebo „ten piercing mě trochu děsí“, člověk se pousměje a řekne si: ano, i takhle někdy vypadá upřímnost. Jenže zároveň vás napadne, že tohle všechno se děje před miliony diváků, ne ve chvíli intimního poznávání. A že tahle „upřímnost“ je vlastně jen jinou formou masky – masky, kterou si nasazujeme, když víme, že nás sledují.
Nejsmutnější je, že pořad se prezentuje jako seznamka. Jenže reálně s hledáním partnera má společného asi tolik jako karaoke s koncertem v Carnegie Hall. Ano, jsou tam lidé, kteří tvrdí, že hledají lásku. Ano, na konci se někdo s někým vydá na rande. Ale to rande je už mimo kameru, mimo realitu pořadu – a podle zkušeností z jiných zemí, kde Naked Attraction běží už léta, jen málokterý pár spolu zůstane déle než pár týdnů. Skutečné jádro pořadu leží jinde – v momentu, kdy si divák říká: „Takže i tohle se dnes dá pustit v televizi.“
A přesto – něco na tom pořadu funguje. Možná právě to, že dává prostor těm, kteří by v běžných televizních formátech neměli šanci. Nejsou tu jen modelové s „dokonalými“ těly, ale i lidé s jizvami, tetováním, s nadváhou, po operacích, s těly, která nesplňují estetické ideály. V tomhle ohledu je Naked Attraction paradoxně nejlidštějším pořadem v české televizi za poslední roky. Jenže tu lidskost musíte odfiltrovat od blikajících světel, studiového smíchu a marketingových frází o „přirozenosti“. Když se to podaří, zůstane čistá otázka: dokážeme přijmout tělo druhého – a tím i své vlastní – bez ironie a bez posměchu?
Je možné, že právě v tom je skutečný význam téhle show. Ne v hledání lásky, ale v hledání tolerance. V testování hranic, kam až jsme ochotni zajít v otevřenosti. Jenže otázka, která po skončení každého dílu zůstává viset ve vzduchu, zní: jestli ta otevřenost není jen další póza. Divák se sice tváří, že ho zajímá „přirozená krása“, ale ve skutečnosti jen čeká, co všechno kamera ukáže. Nahota tu není prostředkem ke vztahu, ale k zájmu. Není projevem důvěry, ale atrakcí – a to ostatně říká už samotný název pořadu.
Když jsem po skončení epizody vypnul televizi, cítil jsem zvláštní směs rozpaků a pobavení. Byl to zážitek, který se mi nechce úplně odsoudit – přece jen, něco osvobozujícího na tom pohledu do zrcadla společnosti je. Ale zároveň to není nic, co by mě přimělo věřit, že se tímto způsobem dá opravdu někoho poznat. Naked Attraction je spíš jako zrcadlo, ve kterém nevidíme lásku, ale sami sebe – se všemi předsudky, zvědavostí i trapností, kterou se snažíme skrývat. A možná právě proto funguje. Ne jako seznamka, ale jako společenská diagnóza: ukazuje nám, jak moc jsme fascinovaní tělem, i když tvrdíme, že hledáme duši.
