Článek
„Dvě stě kilometrů a sedm hodin.“ Zní to jako titul cestopisného románu. Ve skutečnosti je to stručná statistika nedělního večera na páteřním koridoru mezi Olomoucí a Ostravou. Sedím ve voze druhé třídy, okno rámuje listopadová tma a pole někde u Lipníku nad Bečvou. Vlak stojí. Ne „čeká“, ale stojí. V absolutním, zenově čistém klidu, který by se dal prodávat v lázních, kdyby nebyl tak draze vykoupený: krádeží kabelů. Mimochodem, ne jedním kouskem měděného drátu, ale takovým množstvím poškozené kabeláže, že Správa železnic musela následně kontrolovat, znovu napojovat nebo opravovat až čtyři sta kabelů. Ano, čtyři sta. A ano, bylo to přesně tady, mezi Lipníkem a Hranicemi. Provoz se zastavil v neděli po šesté večer, kolem osmé se podařilo rozjet po jedné koleji, ale až do pondělního odpoledne to znamenalo zpoždění a zácpy. Takový ten den, kdy i jízdní řád rezignuje a jde si lehnout.
Někdo by řekl, že kabely jsou jen dráty. Opak je pravdou: moderní železnice stojí na neviditelné tkáni zabezpečovaček, které neblikají pro cestující efektně jako reklamy, ale šeptem rozhodují o tom, jestli se vlaky hýbou, nebo ne. Když tuhle tkáň rozřežete, zastaví se všechno. A my – lidé s taškami, s příběhy, s plánem dojet včas – najednou stojíme v poli a posloucháme, jak se topení snaží udržet dech a jak se děti ptají rodičů, jestli tady budeme spát. Ano, tohle přesně se v neděli stalo: vlaky stály, zpoždění nabíhala k devadesáti minutám, a z nebe padal takový ten nekompromisní listopad. Policie na místě zadržela tři podezřelé. Docela rychlé finále pro zloděje, poněkud pomalejší pro nás ostatní.
Uvnitř vozu se mezitím rozjíždí alternativní společenský experiment. Z cizích lidí se stávají sousedé. Mladík v mikině nabízí pomoc paní, které došla baterka a nemá s sebou nabíječku („jestli chcete, dobiju vám to powerbankou, mám dvě“). Pán naproti vypadá, že už dvakrát přehodnotil svůj vztah k Českým drahám, ale rezignovaně zůstává slušný – možná proto, že ví, že za tenhle večer ČD nemůžou, a možná taky proto, že je zima a slušnost hřeje. Vedle mě dívka tiše mluví do telefonu: „Mami, budeme mít zpoždění. Ne, nevím jak dlouhé. Ano, v poli. Ano, opravdové pole.“ Všichni se díváme do tmy, jako by se v ní dalo najít odpověď. Odpověď sedí u zabezpečovacího zařízení: inženýři a traťoví technici postupně vracejí systém k životu, kabel po kabelu. Provoz se daří kolem 20:00 pustit alespoň po jedné koleji – a to je v našem mikrovesmíru malá euforie. Vlak se nepatrně zhoupne, jako by si to rozmyslel, a pak… zase nic. Samozřejmě. Když jede jedna kolej, každé rozhoupání znamená, že někde jinde stojí někdo další. Dálnice z oceli se zúžila na okresku.
V tomhle limbu člověk přemýšlí. Třeba o tom, kolik skutečných peněz stojí pár metrů kabelu „vytěženého“ ze státního majetku. Ne pro nás, pro zloděje je to rychlý zisk v řádu tisíců. Pro systém je to ale rozbitá tepna: stovky pracovní hodin, přeplánované oběhy souprav, řetězové zpoždění, náhradní autobusové dopravy, promrhané schůzky, nesplněné sliby, zkažené nedělní večery. A pak ta zvláštní rovnice veřejného prostoru: pár lidí zbohatne o drobné, tisíce lidí zchudnou o čas. Na to bychom možná měli tabulku v učebnicích občanky – kdybychom na základkách učili také ekonomii veřejných statků, a ne jenom „zdravovědu“ v podobě jedné tety, co nám řekla, že máme pít vodu.
Na displeji se objeví upřesnění: zpoždění narůstá, ale snad to půjde. „Snad“ je tady nejdůležitější slovo. Ke cti železničářů budiž řečeno, že jedou na krev – a potvrzené zprávy to následně dokládají: plný provoz se podaří stabilizovat až v pondělí po druhé odpolední, po téměř dvaceti hodinách od prvních zásahů. Přitom policie má hned v úvodu případu v autě podezřelých padesát metrů kabelu; člověk by řekl, že tohle je aspoň nějaká spravedlnost v přímém přenosu. Možná je. Ale díru v systému to nezacelí, tu musí zalátat jen lidé v reflexních vestách, páječky a trpělivost.
„Kdy tam budeme?“ ptá se někdo polohlasem. To je výborná otázka, hodná filozofa. Všichni někam míříme, ale dneska to není cesta z bodu A do bodu B. Dnes je to lekce. Zkouška z odolnosti, a taky z tichého porozumění: není to vina strojvedoucího, není to spiknutí výpravčí, není to „ty jejich dráhy“. Je to prostě kriminalita, naprosto obyčejná a přitom devastující, která si vybrala špatné místo ve špatný čas. A my se učíme dýchat v rytmu zastaveného vlaku. Kdo má štěstí, uvolní si pásek u kalhot, nastaví si bundu pod hlavu a na chvíli usne. Kdo ho nemá, probírá se ve smyčce: zprávy–sítě–zprávy–okno–tma–a zase dokola. V jednu chvíli někdo zavtipkuje, že se aspoň vyhneme nedělnímu rodinnému filmu. Všichni se zasmějeme víc, než by si ten vtip zasloužil. Smích je pohon, když se kola netočí.
Nad ránem se v médiích objeví přehledy: provoz stál přes dvě hodiny, pak se jezdilo po jedné koleji; komplikace přetrvají i v pondělí; v některých úsecích jen několik vlaků za hodinu; zpoždění až devadesát minut. Vidíte – všechno, co už víte z vlastní sedačky, se teď vrací jako novinářská mantra. V terénu mezitím „jen“ pokračuje mravenčí práce a ladění zabezpečení. Kdo potřebuje jet, jede; kdo potřebuje stihnout přestup, modlí se; kdo potřebuje omluvu, píše e-mail. Železnice se zvedá na nohy a dělá, co může. A mimochodem – Leo Express na svých stránkách taky hlásí mimořádnost, střízlivě a bez dramat. Zbytek je na nás: přizpůsobit se.
A teď k těm „dvěma stům kilometrů a sedmi hodinám“. Když se vlak konečně rozjede, zjistíte, že čas se zahušťuje. Jedete s pocitem, že byste po dálnici byli dávno doma, ale zároveň cítíte zvláštní solidaritu s tímhle strojem: obrovský organismus, který si nese následky cizí hlouposti. Dvě stě kilometrů je v Česku pořád malá expedice, ale sedm hodin je už malá výzva. A přitom: co jiného dělat, než jet. Krok za krokem, mezistaničně. Představovat si, jaké by to bylo, kdyby zloději místo kabelů „těžili“ třeba brigády. Nebo kdyby si vzpomněli, že rychlý zisk má tu smůlu, že rychle mizí, ale následky zůstávají.
Do cíle dorazíme se zpožděním, které obchází definici slova „přijatelný“ o několik ulic. Někdo si ještě stihne poslední tramvaj, někdo už ne. Mně zbývá zvláštní pocit: neutuchající úcta k lidem, kteří v noci oživují infrastrukturu, a drobná, nezbedná zlost na ty, kdo ji poškozují. A taky tiché přání, aby příště, až se zase někde „ztratí“ kabely, spravedlnost neběžela po vedlejší koleji. Protože krádež kabelů není drobný delikt. Je to řetězová reakce, která otřese důvěrou v to, že když si koupíte jízdenku, dorazíte.
Ačkoli se železnice už v pondělí po druhé odpolední vrátila k normálu, tohle je jeden z těch večerů, které se zapíšou jako malý šrám v paměti cestujícího. Vždycky, když vlak na chvíli zastaví někde „v polí“, vybaví se mi ten listopadový klid a otázka, kterou kdysi položilo jedno dítě v sousedním kupé: „Budeme tu spát?“ Tehdy jsme nemuseli. Ale naučili jsme se, že i v roce 2025 může pár přestřižených kabelů výrazně změnit harmonogram celé země. A že naše trpělivost – stejně jako ty kabely – je vzácná, a neměli bychom si ji nechat krást.
