Článek
Venčení psa bývá považováno za uklidňující aktivitu. Člověk si vyčistí hlavu, pes se nadýchá čerstvého vzduchu a konečně vybije část své zdánlivě nevyčerpatelné energie. Všechno většinou probíhá podle rutinního scénáře, který dává životu aspoň zdání řádu a disciplíny. Můj pes si při tom dává načas – musí si přečíst všechny „vzkazy“ od kolegů, očichat každé stéblo trávy, a když se konečně rozhodne, že právě tady to bude ono, nastává slavnostní chvíle. Já tasím sáček a připravuji se na okamžik, kdy zodpovědně splním svou občanskou povinnost.
Jenže tenhle scénář je křehký. Stačí málo – jeden nečekaný moment, a všechno je jinak. Většinou za to může sama příroda, která má, jak známo, smysl pro ironii.
Tehdy se prostě zpoza rohu přiřítil jiný pes – sebevědomý, bez vodítka, s pohledem rozeného suveréna, který přesně ví, kam jde a proč. Než stačím cokoliv říct, situace se zvrhne. Ten pes nezpomalí, nezastaví ani nezaváhá. Prostě doběhne k nám a s odhodláním, které by mu mohl závidět nejeden vrcholový sportovec, začne… spotřebovávat.
Ano. To, co můj pes právě vytvořil. Přímo přede mnou a bez zaváhání. A všechno to s naprostou vážností, jako by šlo o zážitkovou gastronomii v michelinské restauraci.
Stojím tam s otevřenou pusou a v ruce držím sáček, který v tu chvíli ztratil veškerý smysl. Nezmůžu se ani na to jediné slovo, které by to možná mohlo vyřešit – „fuj“. Můj pes, doposud pyšný na své dílo, jen nevěřícně zírá a skoro vidím, jak se mu nad hlavou točí ona pomyslná ozubená kolečka. A já sám přemýšlím, jestli to celé není jen nějaká prapodivná představa, z níž se každou chvíli probudím. Jenže ne – druhý pes pokračuje s naprostou samozřejmostí dál a je vidět, že má v úmyslu celé dílo dokončit.
Naštěstí to alespoň zůstalo bez publika. Tedy až na jednu výjimku – starší pán z přilehlého domu, který právě vynášel odpad, se pobaveně zastaví a konstatuje, že „čokli to občas dělaj“. Já si v tu chvíli vzpomenu na jednu scénku z filmu Vocasy na tripu, kterou tady ale raději nebudu citovat. A pak, s výrazem i pocitem prázdnoty, schovávám pytlík zpět. Třeba příště.
V tu chvíli se konečně objevuje majitelka onoho čtyřnohého gurmána. Paní ve středních letech, v jedné ruce vodítko, v druhé mobilní telefon. Pátrá očima po svém svěřenci a když ho zahlédne, spokojeně se usměje. Nemá důvod být znepokojena, její miláček už je se svým dílem hotov a ona tak nemá tušení, co se přihodilo.
„Nezlobí vás tady, doufám,“ pronese směrem ke mně s naprostou samozřejmostí. „On je přátelský, nemá s ostatními psy problém.“
„Ano, všiml jsem si,“ poznamenám jen suše. Asi nemám zájem situaci nijak vysvětlovat. A navíc ten pes skutečně nezlobil – naopak za mě udělal moji práci.
Paní spokojeně odchází. Můj pes se tváří, že se stydí za své soukmenovce.
Cestou domů nad celou situací přemýšlím a začíná mi připadat poněkud úsměvná. Dá se říct, že jsem vlastně nemohl nic dělat – byl jsem připraven přijmout odpovědnost, ale ten pes mi ji prostě „sežral“. A není přece moje chyba, že ho majitelka neměla na vodítku…
Doma i v práci jsem samozřejmě celou příhodu – už s určitým nadhledem – vyprávěl. Děti se smály, manželka se znechuceně ušklíbla a jeden z kolegů suše poznamenal: „To je jenom nový level rekuperace.“ Technicky vzato to asi je opětovné využití energie, ale od té chvíle se na toho kolegu dívám trochu jinou optikou.
Vlastně to celé bylo téměř dokonalou metaforou. Člověk se snaží být vzorný, plnit pravidla, držet řád a pořádek. A pak se zjeví někdo, kdo to s naprostým klidem všechno zbourá – a ještě se tváří, že tak to má být. Jako by tím svět chtěl nenápadně připomenout, že kontrola je iluze a že život si z nás občas prostě vystřelí. A je úplně jedno, jestli se to připomenutí objeví v podobě náhodného psa na vycházce, nebo „vyblikávače“ na dálnici D1.
