Článek
Silvestr. Poslední den v roce, který si rád hraje na oslavu radosti, zatímco se ve skutečnosti mění v hromadnou zkoušku nervů. Pro lidi, pro zvířata i pro mě. Nový rok jako takový mám rád – ten okamžik, kdy se na chvíli zastavíme, připijeme si a symbolicky zavřeme dveře za dalším kusem času. Co mi ale na těchto oslavách dlouhodobě vadí, je jejich akustická stopa. A od chvíle, kdy sdílím domácnost se psem, ji vnímám úplně jinak.
Nejprve malá, ale důležitá poznámka: nejsem žádný zapřisáhlý odpůrce ohňostrojů ani někdo, koho byste označili za „ekoteroristu“. Mám rád promyšlené světelné efekty, choreografii, barvy a rytmus. Profesionální ohňostroj, který má hlavu a patu, je pro mě pořád formou umění – stejně jako moderní světelné show, drony nebo kombinace světla a hudby. O vkusu některých těchto kombinací si sice občas myslím své, ale to je čistě subjektivní záležitost.
Co ale nikdy nepochopím – a s přibývajícími lety už ani nechci – jsou petardy. Ty malé výbušné předměty, které se jen zapálí, hodí a udělají BUM. Bez smyslu, bez nápadu, bez přidané hodnoty. Jde o ryzí akustický zásah, který nevypráví žádný příběh. A to je problém.
Z pohledu psa je Silvestr čirá katastrofa bez jakéhokoli vysvětlení. Neexistuje kontext, neexistuje „je to jen na oslavu“. Jen série náhlých a nepředvídatelných ran, které přicházejí z různých směrů, v nepravidelných intervalech – někdy i několik dní předem a klidně ještě týden potom. Pes nerozlišuje mezi petardou a výstřelem, nechápe žádný společenský význam. Vnímá jen ohrožení a stres.
Zatímco pro zvíře je to přímý prožitek strachu, pro jeho majitele jde o každoroční potvrzení reality, kterou nelze bagatelizovat. Stres spojený se silvestrovským hlukem není metafora ani přehánění. Veterináři ho popisují dlouhodobě a konzistentně: zrychlené dýchání, třes, dezorientaci, snahu utéct, schovávání se, v krajních případech i zranění způsobená panikou. Každý rok se kvůli pyrotechnice ztratí nebo zraní tisíce zvířat – psů, koček, ale i hospodářských zvířat či volně žijících druhů. To nejsou vedlejší škody oslavy, ale její přímý důsledek.
A právě tady se dostáváme k jádru věci. Nejde už o jednotlivé rány, ale o samotný princip. Zvuková exploze sama o sobě nic nesděluje, nic nevysvětluje a nic skutečně nepřidává. Nevytváří emoci v pravém slova smyslu, pouze vyvolává leknutí. Neprohlubuje zážitek, jen ho zahlcuje. Je to primitivní stimul, který funguje silou, ne obsahem. O to zvláštnější je, že se ho pořád držíme, jako by bez něj přechod z jednoho kalendářního roku do druhého nemohl vůbec nastat.
Česká legislativa se v posledních letech snaží na tenhle problém alespoň částečně reagovat. Prodej a používání pyrotechniky už dávno není zcela bezbřehé – některé kategorie jsou omezené a jinde platí zákaz používání například v blízkosti nemocnic, domovů pro seniory nebo útulků.
Obce mají navíc možnost regulovat pyrotechniku vlastními vyhláškami a čím dál více měst této pravomoci skutečně využívá. Nenazval bych to zrovna revolucí, ale je to posun. Stát i samosprávy tím dávají najevo, že nejde jen o osobní zábavu, ale také o její dopad na veřejný prostor a všechny, kteří jsou jeho součástí – včetně těch, kteří se bránit nemohou.
Jenže zákony a vyhlášky samy o sobě nestačí. Protože i tam, kde nějaká omezení platí, jsou velmi často ignorována. Petarda hozená v jedenáct večer mezi paneláky není jen porušením pravidel nebo nočního klidu, ale především projevem sociálního analfabetismu – neschopnosti vnímat, že veřejný prostor neslouží jen jednomu člověku a jeho momentálnímu rozmaru.
Pro zvíře v okolí je to další vlna stresu, další signál, že prostředí, které považovalo za bezpečné, přestává dávat smysl. A právě v tomhle okamžiku se osobní rovina znovu vrací ke mně. Vidět vystrašeného psa, který se snaží pochopit, proč se jeho domov během několika vteřin změnil v akustické minové pole, není nic, co bych chtěl považovat za součást oslavy.
V debatě o pyrotechnice se poměrně často objevuje argument tradice – že „to tak bylo vždycky“. Jenže to samozřejmě není pravda. To, co dnes vnímáme jako samozřejmý způsob oslav, je ve skutečnosti poměrně nový jev. Tradice oslav Nového roku se vyvíjely a s nimi i způsoby, jakými se slavilo. Dřív nebyly petardy dostupné na každém rohu, nebyly tak hlasité a rozhodně nebyly odpalovány týdny dopředu. To, co dnes považujeme za „normální“, je spíš důsledek snadné dostupnosti levné pyrotechniky než projev skutečně zakořeněného kulturního zvyku.
A je tu ještě jeden aspekt, o kterém se mluví překvapivě málo: únava společnosti z hluku. Nejen zvířata, ale i lidé mají své limity – starší lidé, děti, lidé s posttraumatickými poruchami nebo ti, kteří pracují ve směnném provozu. Ne každý touží nebo vůbec může slavit s explozemi za oknem. Přesto jsou do takových „oslav“ rok co rok znovu nuceni. Veřejný prostor by měl fungovat tak, aby co nejméně ubližoval těm, kdo v něm žijí. Ne aby automaticky vyhovoval těm, kdo jsou zrovna nejhlasitější.
Možná je čas přestat se ptát, jestli by se měly petardy zakázat, a začít se ptát, proč je vlastně potřebujeme. Co nám dávají? Jakou hodnotu přinášejí? Pokud jediná odpověď končí u asociace s písní Karla Gotta „Dám dělovou ránu“, pak jsou petardy užitečné asi jako nafukovací vidle.
Nový rok lze přece oslavit i jinak. Světlem, tichem, setkáním, symbolikou. Bez strachu, bez paniky, bez zbytečného stresu pro ty, kteří se bránit nemohou.
Já osobně bych byl rád, kdybych se příští první lednový den nemusel dívat na psa, který ještě pořád nevěří, že už je po všem. Protože radost, která vzniká na úkor někoho jiného, není radost.
