Článek
Dovolená v Itálii zní vždycky jako sen. Modré nebe, tyrkysové moře, večerní víno a ta nenapodobitelná lehkost, s jakou Italové žijí. Vyrazili jsme tam v červnu – ještě před hlavní sezónou, kdy jsou pláže téměř prázdné, slunce hřeje akorát a ceny se drží při zemi. Všechno vypadalo ideálně: hotel čistý, moře klidné, personál usměvavý. Jenže jak se brzy ukázalo, i v Itálii mimo sezónu se mohou skrývat drobná překvapení, která katalogy obvykle zamlčí.
Například snídaně.
Hotel sice nabízel „colazione inclusa“ – tedy snídani v ceně – ale v duchu místních tradic pěkně po italsku. Místo očekávaného snídaňového bufetu plného vajíček, šunky a sýrů jsme dostali malý lístek s poznámkou: „Colazione al bar“ a pod ní ručně dopsanou adresu. Jinými slovy – snídaně vás čeká v pekárně, která patřila stejnému majiteli jako náš hotel. Jenže měla drobný háček: nacházela se o několik set metrů dál.
Tam jsme se tedy každé ráno vydávali, a naštěstí v relativně časných hodinách ještě nebylo nijak úmorné vedro. První den jsme doufali, že tam na nás za pultem čekají rohlík, bagetka, nějaký ten sýr, šunka a tak dále. Nečekaly.
V Itálii totiž snídaně znamená něco úplně jiného než u nás. Zapomeňte na teplý bufet, vajíčka nebo celozrnné pečivo. Tady se den začíná cornettem a cappuccinem. Cornetto sice vypadá jako croissant, ale chuťově je to spíš vzdálený bratranec, který se kdysi přiženil do cukrárny. Je sladké, často plněné marmeládou, čokoládou nebo vanilkovým krémem a posypané cukrem tak důkladně, že diabetologové na něj volají kněze s kadidlem – nebo rovnou inkvizitora.
A cappuccino? Krásné, voňavé, pěnivé – ale Ital ho pije výhradně do desáté dopoledne. Pokud si ho objednáte po obědě, servírka se na vás podívá s výrazem: „tak ty seš ale fakt divnej.“ Pro Itala je to nepochopitelné. Kdybych to chtěl přenést do našich poměrů, my bychom se podobně dívali na někoho, kdo si právě objednal řízek s vařenými těstovinami. Je ale potřeba říct, že vůči turistům jsou místní poměrně tolerantní. I když se občas nevyhnete drobnému vtipu na svou adresu, bývá to míněno spíš v přátelské rovině než jako posměch.
Prvních pár dní byla snídaně kouzelná. Cornetto bylo vynikající a čerstvé, cappuccino plné chuti, ulice voněla mořem, kávou a čerstvým pečivem. Druhý a třetí den jsme si říkali, že změna je život. Ale čtvrtého dne se to stalo.
Naše dítě, jinak mimořádně účinná kyselina, když jde o něco sladkého, se tentokrát zarazilo. Stačil jediný pohled na další cornetto s krémem – a pak rezolutně prohlásilo:
„Já chci rohlík se salámem. Nebo se šunkou. Nebo klidně jen s máslem!“ Zoufalství už v tu chvíli bylo zcela hmatatelné.
Zapůsobilo to jako blesk z čistého nebe. My, rodiče, jsme se zasmáli, jenže dítě to myslelo smrtelně vážně.
„Prosím tě, to chceš jako jít do Lidlu, nebo co?“ odpověděla manželka.
A takovou šanci samozřejmě ratolest nemohla propásnout. Odpověď přišla okamžitě:
„Jo, chci!“
A tak jsme se o pár minut později zvedli z kavárny, ještě se zastavili na hotel pro věci k vodě – a co čert nechtěl, cestou na pláž stál, jak jinak, Lidl. Nedalo se tomu nijak utéct.
Ocitli jsme se u chladicího pultu a vybírali mezi neznámými italskými salámy. Narazili jsme i na housky, které se podobaly našim rohlíkům, i když chutnaly trochu jinak – nebyly vůbec slané. Pro dítě ale v té chvíli měly cenu zlata. A s náležitě triumfálním výrazem si je neslo k pokladně.
Nakonec na tom vlastně nebylo nic špatného. Dorazili jsme na pláž, rozložili deku hned vedle velkých kamenů, roztroušených podél břehu, a vyrazili do vody – samozřejmě s výjimkou malého hladovce, který vítězoslavně třímal v každé ruce část své kořisti z obchodu a hodoval. Na první pohled to působilo trochu komicky, ale nebýt to zrovna rohlík se salámem, dala by se v tom najít i trocha romantiky.
O drobnou humornou vložku se postarala jedna z místních dam, která zamířila ke stejným kamenům jako my. Dítě za nimi totiž nebylo vidět a paní si ho všimla až ve chvíli, kdy už na něj málem odložila ručník. Následoval mimořádně vražedný pohled ze strany dítěte, překvapení a náznak smíchu ze strany dámy a její rychlý přesun o kus dál. Těžko říct, co tím smrtícím pohledem chtělo dítě naznačit. Možná si myslelo, že jej paní přišla připravit o tu těžce vydobytou snídani.
Tenhle model se osvědčil, a tak jsme ho zopakovali ještě několikrát. Všichni byli spokojení, nikdo neměl hlad a my dospělí jsme si po ránu mohli dát své cappuccino i to cornetto – vždyť doma se stejně zase vrátíme k těm rohlíkům.
