Článek
Jenže tahle teze o nejlevnějším jídle v menu u mě nedávno dostala pořádné trhliny. Blížil se už konec naší dovolené a penízky tak trošku docházely. Rozumějte – ještě byla železná zásoba, ale na tu se sahá jen v případě nejvyšší nouze – ne proto, že si chcete dát v restauraci třeba drahý steak. Rozpočet je rozpočet, přes to nejede vlak.
Smažák za 250? No, potěš koště
Tak jsem si říkala, že se už nějak odbudu. Viděla jsem to na klasiku – nějakou hutnou polévku s rohlíkem (nosím si svoje žitné, které samozřejmě konzumuju až před restaurací, bílé pečivo mi nedělá moc dobře). Ale když už si partner vybíral v menu, mrkla jsem se tam taky. Třeba by se něco našlo…
A našlo – tedy vlastně nenašlo. A byl to pořádný šok. Zajásala jsem, když jsem na menu zahlédla smažák. To bývá taková ta levná dobrotka (dobře, šmakuláda, ale občas se to snese). Jenže cena hned vedle mě šokovala – 250 korun! A k tomu bylo třeba si ještě koupit přílohu za 55 (americké brambory, hranolky a bramborová kaše).
To mě teda dostalo. Přitom většina jídel se vešla do 180 korun a leckdy i s tou přílohou (třeba takové halušky s brynzou stály 159). No nic, zůstala jsem u polévky, ale nedalo mi to. Servírka se na můj dotaz jenom zasmála. „Franti, tady hosty zajímá tvoje cenotvorba!“ houkla někam dozadu. „Už zase!“ dodala s ještě větším smíchem.
Nekreativní jídla nemám rád
Tedy úplně jsem nečekala, že se mi vzápětí objeví u stolu bodrý chlapík vychechtaný od ucha k uchu. „Zdravím. Chutnalo, že jo?“ křenil se po pohledu na naše úplně vylízané talíře (a nijak nekomentoval, že já měla jenom polévku).
„No aby ne,“ zasmála jsem se taky. „Vaříte poctivě. Ale ten smažák – na ten jsem teda zůstala koukat. To ho máte zlatej?“
„Ale kdepak! Úplně obyčejnej eidam třicítka,“ zakřenil se ďábelsky.„Ale já to jídlo nesnáším. Je tak nekreativní, a to vařím nerad. Tak jsem ho zdražil, aby lidi ochutnali i něco jiného. Ale nevěřila byste, kolik lidí si ho stejně objedná. Ale z menu ho vyřadit nemůžu, to by mě asi někteří sežrali.“
„Jo, to chápu,“ uculila jsem se. Ale ve skutečnosti moc nechápala – takhle diktovat lidem, co si můžou a nemůžou dát. Já nevím, nějak je mi to proti srsti, vážně. Ještě chvíli jsme si povídali (lidí totiž v restauraci zrovna moc nebylo – asi tuším, proč), ale odjezd vlaku byl neúprosný. Ale nevím – pořád jsem z toho taková rozpačitá. Bývá přece běžné, že si představy kuchaře a hosta tak úplně nesednou – a právě proto by na menu měla být takováhle klasika, na které se shodnou skoro všichni. A ne, že si za ni budu řádně připlácet jen proto, že ji kuchař nerad vaří…
Autorský text, Vlastní zkušenost
