Článek
Já svou babičku vlastně docela chápu. Kdyby mi moje dcera přivedla domů čerstvě plnoletá o sedm let staršího muže, který má v okolí navíc pověst proutníka, neskákala bych zrovna dva metry. A kdyby mi k tomu ještě navíc řekla, že je v očekávání… Možná bych se taky zajímala o to, jestli je „to“ nezbytné a jestli „to“ vážně myslí vážně. Rozumíme si. Jenže moje babička je dáma trochu ráznější.
Že chceš dítě? Nezájem!
Moji babičku nezajímalo, jak to její dcera cítí, ani to, že je jí už osmnáct a může si vlastně o životě rozhodovat sama. „Dokud bydlíš se mnou, tak něco takového nepřipadá v úvahu. Taková ostuda!“ Lamentovala prý tehdy. A hned vzápětí domluvila v nemocnici nezbytný zákrok. To tak, aby se z mojí maminky stala nějaká poběhlice…
A máma mi popisovala, jak s tím do poslední chvíle byla smířená. Ani zavolat tomu svému nemohla, protože ji její máma hlídala jako ostříž. Tak jenom brečela a sbalila si věci… Jenže jak tam ležela v tom nemocničním pokoji, už celá v bílém a čekala, až si pro ni přijedou a „to“ jí vezmou, něco se v ní vzepřelo. Říkala, že to bylo poprvé v životě, co se takhle cítila.
Ostuda byla a pořádná – ale skončila dobře
A tak to prý vzala ven oknem. Pokoje byly v přízemí a vedly do zahrady. Dneska už by to asi kvůli mřížím všude možně nešlo, ale tehdy to ještě šlo. Utekla tak, jak byla, jenom v té nemocniční košili a v nějakém prostěradle. Pak se dva týdny schovávala u kamarádky. A když se konečně odvážila své mámě postavit, věděla už všechno nejen naše vesnice, ale i všechny dědiny v okolí. Ostuda to byla tak jako tak. Možná proto babička se sňatkem nakonec souhlasila.
A víte co? Sedm měsíců po svatbě se „to“ narodilo. Byla jsem to já. Já jsem to „to“, které si máma uhájila útěkem z nemocnice. A kdybych neměla v životě jedno fakt nehezké období, kdy jsem se cítila úplně na dně, nedozvěděla bych se to. Tehdy jsme si s mámou otevřely jednu lahvinku a ono to z ní při ní nějak vypadlo. Docela nečekaně.
Ale víte, co? Mě to tenkrát nakoplo. Když za mě moje máma takhle bojovala, tak já teď budu, sakra, bojovat taky! Vůbec jsem si nepřipadala jako nechtěňátko, spíš naopak! Navíc když to mým rodičům vlastně celkem vyšlo. Táta se docela uklidnil, pokud vím (a sem tam nějaký úlet mu máma toleruje) a je to fakt fajn hlava rodiny.
A babičce to nikdy neřeknu. K čemu by to bylo? Navíc ji asi i trochu chápu. Jen si říkám, kolik takových babiček a jejich ne tak odhodlaných dcer tu okolo sebe máme, a kolik takových „to“ se kvůli tomu nenarodí…
podle příběhu jedné klientky
