Článek
Ale dřív to byla trochu jiná písnička. A to by si měl uvědomit každý, kdo proti těmhle drobným (alespoň tak to vidím já) brojí.
Dříve vám prodali rádio až po zaplacení
Když si člověk chtěl koupit rádio, musel mít koncesionářský průkaz. Nevěříte? Ale přesně takhle koncesionářské poplatky začínaly. Bez průkazu vám žádný radiopřijímač v obchodě prostě neprodali – a hotovo. Tím jste se totiž oficiálně stali registrovaným posluchačem, a tudíž plátcem poplatku. Kdo rádio neměl, ten neplatil. Jednoduché, přehledné, logické. Jenže dnes je to trochu jinak – a vlastně se ani nedivím, že jsou okolo toho občas pořádné vášně.
Dnes už na výběr nemáte
Problém je ten, že časy se od prvních přístrojů na radiové vlny přece jen trochu změnily. Dnes totiž stát automaticky předpokládá, že rádio nebo televizi máte. Vždyť jsou skoro v každé domácnosti – a když ne v obýváku, tak aspoň v mobilu, počítači nebo třeba autě. A tak se na nikoho moc nehledí a poplatek prostě platíte. Bez průkazů, bez ověřování. Naopak – pokud platit nechcete, musíte si o výjimku žádat vy. A musíte přitom opravdu doložit, že žádné z výše uvedených zařízení nemáte.
A že jde o „jen“ pár desítek korun měsíčně? To sice ano, ale pro mnohé to není o výši, ale o principu. A já se na jedné straně nedivím. Už dávno jsou pryč časy, kdy byla tvorba na těchto kanálech zárukou kvality. Ano, i dnes se určitě dobré kousky najdou, ale člověk aby si na ně vzal lupu.
Dřív průkaz, dnes domněnka
Dřív byl systém jasný – kdo chtěl poslouchat, musel se přihlásit. Uznávám, že na tomhle systému něco bylo, ale dnes si to neumím v praxi úplně představit. To by bylo o nových úřednících, kteří by se o takovou agendu starali!
Ale dnes je to opačně. Stát rovnou předpokládá, že máte televizi i rádio. A kdo neplatí, ten je podezřelý. Že opravdu nic takového doma nemáte? A musíte být aktivní – a ještě se smířit s možnou kontrolou, která k vám může dorazit. A ještě si dejte pozor, aby vám třeba soused nevlezl do bytu s telefonem, na kterém se dá pustit ČT24. Nic bych za to nedala, ale to už by vás mohli považovat za „uživatele“. Stačí, aby se kontrolor se sousedem srazil ve dveřích – a bude vymalováno. Jasně, tady už trochu přeháním, ale na druhou stranu nikdy nevíte…
A co kvalita za naše peníze?
Platit by člověk možná ani tak neřešil, kdyby měl pocit, že za ty peníze dostává férovou službu. Jenže tady přichází kámen úrazu. Najít chyby lze snadno na všem – problematický je podle mě jak obsah státního vysílání, tak i jeho vyváženost a styl zpravodajství. Ale to by bylo na delší debatu.
Přesto však poplatky platím a nesnažím se jim vyhnout. Proč? Mám takovou utkvělou myšlenku, že kdyby se něco stalo (co já vím, třeba kdyby se návštěva emzáků jako od H. G. Wellse stala skutečností), budou státní kanály těmi, na kterých dostaneme aktuální informace rychle a kdekoliv. Že tam vždycky bude někdo (i kdyby odevšad jinud všichni ostatní už zdrhli), komu bude záležet na tom, aby lidé dostali ty správné informace – třeba o evakuaci nebo přidělení vody či potravin. Naivní? Asi jo, ale neberte mi to. Dnešní doba je nejistá. A je dobré doufat, že alespoň někde může být v tomhle tmavém tunelu malé stabilní světýlko.
Autorský text, vlastní názor
Od mikrofonu k posluchačům: Z osmi desetiletí českého rozhlasu, 2003, Český rozhlas
