Článek
Víte, moje prateta Libuše, to byla teda ženská! Jako mladá holka se nějakým zázrakem dostala na studia do Londýna, tam si udělala doktorát z medicíny, vdala se za Angličana a odstěhovali se kamsi do Ameriky. Žila si skvěle, ale nikdy nezapomněla, odkud pochází a jak těžké to ženy v naší rodině měly, když se chtěly vymanit z tradičních kolejí. U nás se totiž tak nějak vždycky víc cenilo, když se holka dobře vdala a starala o rodinu, než aby měla diplom a „chytračila“. Prateta to považovala za naprostou pitomost a snažila se podporovat vzdělání všech neteří a praneteří, jak jen mohla. Byla přesvědčená, že vzdělání je pro ženskou ta nejlepší pojistka do života.
Když umřela, pamatuju si to jako dneska, odkázala všem holkám v našem příbuzenstvu nějaké peníze. Pro mě a pro moji sestru Evu založila spořicí účty, kam nám léta posílala peníze. Měly to být naše startovné do života, hlavně na studia. Jenže naši k těm účtům nějakým způsobem získali přístup. A použili je. Na co? Na bráchovu svatbu! Ségra Eva to nějak neřešila, ta se vdala dva roky po střední, rovnou zdrhla z domova k příteli a o nějaké vysoké škole nechtěla ani slyšet. Pro ni to byly asi jenom „nějaký prachy“.
Já jsem ale měla jiné plány. Dřela jsem na gymplu, abych se dostala na medicínu, přesně jak si prateta vždycky přála. Když jsem konečně odmaturovala a nadšeně běžela do banky, abych si zařídila věci ohledně financování školy, čekal mě šok. Na účtu bylo sotva pár tisícovek! Z původní, docela slušné sumy, která by mi pokryla většinu nákladů na několik let studia, tam zbylo asi tak na zápisné a pár skript. Myslela jsem, že mě trefí šlak.
Hned jsem letěla za našima. Kroutili se jak hadi, mleli něco o tom, že ty peníze „nutně potřebovali“. Trvalo mi pěkně dlouho, než z nich vylezlo, kam ty statisíce zmizely. Na bráchovu svatbu! Tomáš si bral dceru místního podnikatele a naši se zřejmě chtěli předvést, vystrojili jim veselku jak z pohádky, se stovkami hostů, kapelou, ohňostrojem… prostě cirkus Humberto. Na který evidentně neměli. Bylo mi na zvracení.
Strašně jsem se naštvala. Ještě ten den jsem si začala obíhat banky kvůli studentské půjčce, sbalila si svých pár švestek a odstěhovala se na kolej. Pro naše jsem od té doby ten největší zdroj hanby a zklamání. Ale víte co? Je mi to srdečně jedno. Nebo se o to aspoň snažím.
Momentálně je žaluju o ty peníze, které mi prateta nechala na studium. Celá naše rodina, všichni ti strejdové, tety, sestřenice a bratranci, stojí proti mně. Myslí si, že jsem naprostá bestie, protože „tahám rodinné záležitosti na veřejnost“ a že „stavím peníze nad rodinu“. Moje kamarádky, hlavně ty z vejšky, stojí sice při mně, ale ony moc nechápou, jak to u nás v rodině chodí, ten tlak okolí, co si kdo pomyslí v našem maloměstě… Ony to vidí černobíle – rodiče tě okradli, tak si vezmi, co ti patří. Jenže já se v tom taky trochu plácám.
Nedávno mi volal brácha Tomáš. Nabídl mi, že mi tu vysokou zaplatí, když tu žalobu stáhnu. Řekla jsem, že souhlasím, ale jenom pod podmínkou, že budeme mít právně závaznou smlouvu, žádné plané sliby „na dobré slovo“. Na to se urazil, že jsem mrcha a že mu nevěřím. Odsekla jsem mu, že se neměl ženit za moje prachy, když na to neměl. Je z toho samozřejmě strašná ostuda pro celou naši famílii široko daleko, lidi si šuškají, pomlouvají.
Trochu se za to celé stydím, to nepopírám. Ale na druhou stranu si říkám, proč bych měla začínat dospělý život s obrovským dluhem na krku, který jsem si nezpůsobila já, ale moji rodiče svojí nezodpovědností a brácha svojí potřebou mít svatbu jako král? Ten dluh bych měla splácet roky! A za co? Za jejich chyby? To teda ne. Prateta Libuše by si to takhle určitě nepřála. Chtěla, abych měla svobodu volby, a tu mi sebrali. Tak si ji teď beru zpátky, i když to bolí a je to proti všem.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
