Článek
Oficiálně jsem ten nejšťastnější muž. Moje žena Linda je krásná, úspěšná a má tisíce sledujících na Instagramu, kde jim káže o výhodách bezlepkové diety, síle quinoy a radosti z ranního smoothie ze špenátu a kapusty. Náš domov je zóna bez cukru, bílé mouky a čehokoliv, co by se dalo považovat za „prázdné kalorie“. Přes den se usmívám, chroupu mrkev a přikyvuju, když mi vypráví o škodlivosti nasycených tuků. Jenže v noci, Jardo, v noci se ze mě stává úplně jiný člověk.
Všechno to začne tak jednou, dvakrát do měsíce. Je to takový vnitřní hlas, který začne šeptat. Nejdřív potichu, pak čím dál hlasitěji. A ten hlas nešeptá o ničem jiném než o pizze. O pizze se sýrovými okraji, dvojitou porcí salámu a feferonkami.
Můj rituál je vždycky stejný. Počkám, až Linda po večerní józe a meditaci usne tvrdým, zdravým spánkem. Pak se potichu jako myška vyplížím z ložnice. V mobilu mám na rychlé volbě uložené číslo naší místní pizzerie, která naštěstí rozváží až do jedné do rána. Do telefonu šeptám: „Dobrý den, jako obvykle, prosím. Velkou quattro formaggi a osm kuřecích křídel. A ne, zvonek prosím nepoužívejte, jen mi napište SMS, až budete před domem.“
Pak následuje deset minut čistého adrenalinu. Čekám u dveří, v ponožkách, abych nedupal. Jakmile pípne SMS, vyletím ven, převezmu si tu voňavou, horkou krabici, zaplatím v hotovosti (kartou by to bylo moc riskantní, zanechává stopy!) a zmizím na zahradu. Tam ve tmě sedím na naší terase na studených dlaždičkách a cpu se jako zvíře. Je to upřímně ten nejvíc vzrušující zážitek, o kterém často sním a na který se těším. Ta chuť roztaveného sýra, mastnoty, zakázaného ovoce… to je moje malá, tajná nevěra.
Když dojím, následuje nejdůležitější část operace: zahlazení stop. Prázdnou krabici od pizzy a obal od křídel pečlivě složím a schovám do auta. Druhý den ráno je „nenápadně“ vyhodím do kontejneru u Kauflandu, když jedu do práce. Vrátím se potichu domů, vyčistím si zuby tak důkladně, jako by mi na tom závisel život, a lehnu si vedle své spící, nic netušící ženy.
Ráno se sice probudím s pocitem nafouklého břicha a žízní jako na Sahaře, ale šťastný. Ten malý, tajný hřích mi dává sílu přežít další týdny o salátu a vodě s citronem. Milujte se, buďte šťastní. I když to znamená, že se o tu nejlepší pizzu se svou ženou nepodělíte.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
