Článek
S Romanem jsme spolu tři roky. Tři roky plánování, snění, budování společné budoucnosti. Poslední půlrok jsme se nemluvili o ničem jiném než o jeho ročních prémiích v práci. Konečně jsme si mohli dovolit tu vysněnou dovolenou v Itálii, možná i novou kuchyňskou linku, na kterou jsme šetřili. Měli jsme to naplánované do poslední koruny. Mluvili jsme o tom, jak si to užijeme, jak nám to pomůže se posunout dál. Těšila jsem se jako malá holka.
Minulý týden mu ty peníze přišly na účet. Bylo to přes padesát tisíc. Měl obrovskou radost, objímal mě, říkal, jak se těší na tu naši dovolenou. Já taky. Jenže pak začal být nějaký divný. Tajemný.
Všechno prasklo včera večer. Potřebovala jsem si z jeho notebooku poslat nějaký pracovní soubor a on zrovna nebyl doma. Když jsem ho otevřela, vyskočilo na mě otevřené internetové bankovnictví. Nechtěla jsem slídit, opravdu ne, ale ta částka na účtu mě zarazila. Z těch padesáti tisíc tam zbývala sotva pětistovka. A pod tím historie plateb za poslední týden. Jedna platba kartou za druhou. Vždycky pozdě v noci. Platby na podivných webech s názvy jako „Eskort-servis-Praha“ nebo „Privat-andelsky-raj“. Dělalo se mi zle. Z těch jmen, z těch částek. Tisíce a tisíce korun utracené za placený sex.
Když se vrátil domů, čekala jsem na něj v obýváku. Notebook jsem nechala otevřený. Jen se na to podíval a hned pochopil. Nejdřív zapíral. Prý to byl nějaký omyl, chyba banky, že mu to strhli dvakrát. Klasické trapné výmluvy. Když jsem se nenechala odbýt, přešel do útoku.
A teď se podržte. Začal na mě křičet, že za to vlastně můžu já! Prý jsem na něj poslední dobou moc unavená, že s ním málo spím, že se mu nevěnuju. Že on je taky jenom chlap a má svoje potřeby. A že kdybych nebyla taková frigidní, tak by nemusel hledat potěšení jinde.
Stála jsem tam a neschopná slova jsem poslouchala, jak ze mě dělá viníka své vlastní ubohosti a zrady. Ten muž, se kterým jsem plánovala budoucnost, mi plivl do tváře a ještě mi řekl, že si za to můžu sama. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ta láska, ta důvěra… všechno to zmizelo. Zůstala jen pachuť zrady a obrovské, ledové zklamání.
Nevím, co budu dělat. Ale vím jistě, že s tímhle člověkem už žádnou dovolenou ani kuchyň plánovat nebudu. Moje únava totiž nepramenila z přepracování. Byla to únava z jeho lží, z jeho sobectví, které jsem asi někde hluboko tušila, ale nechtěla si ho přiznat. A za to si opravdu můžu sama.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
