Článek
Moje máma je úžasná. Vážně. Vychovala mě sama, dělala od rána do večera v místní Jednotě, abych mohla jít na gymnázium a pak na vysokou do Prahy. Nikdy si na nic nestěžovala, vždycky měla na stole teplou večeři a čisté prádlo ve skříni. Bez ní bych nikdy nebyla tam, kde jsem dnes. A já ji za to neskonale miluju. Ale zároveň se za ni někdy tak strašně stydím, až bych se nejradši propadla do země.
Problém je její „vysoká škola života“. Tuhle frázi používá jako univerzální argument na všechno. Diskutuje se o politice? „Prosím tě, na to nemusíš mít žádný tituly, na to stačí vysoká škola života, a ta mi říká, že je to všechno jedna velká zlodějina.“ Bavíme se o zdravé stravě? „Já žádný vaše avokáda a quinou nepotřebuju. Mám vysokou školu života a vím, že nejlepší je pořádnej vepřovej bůček!“
Sama pro sebe bych to nějak překousla. Jenže peklo nastává na rodinných oslavách, zvlášť když tam přivedu někoho nového. Minulý měsíc jsem poprvé představila rodině svého přítele Marka. Marek je architekt, inteligentní, milý kluk, na kterém mi moc záleží. Celou cestu k našim na nedělní oběd jsem se modlila, ať na to dneska nepřijde řeč.
Samozřejmě, že přišla. Seděli jsme u stolu, jedli máminu fantastickou svíčkovou, a můj strýc se Marka zeptal, co studoval. Marek začal vyprávět o fakultě architektury, o svých projektech. A v tu chvíli se toho máma chytla. „No jo, ty vysoký školy, to je dneska samý papírování,“ pronesla s plnou pusou knedlíku. „To já mám taky vysokou. Vysokou školu života! A ta tě naučí víc než všechny ty vaše univerzity dohromady!“
Viděla jsem, jak Marek ztuhnul a nevěděl, co má říct. Já jsem zrudla až za ušima a nejradši bych se schovala pod stůl. Cítila jsem na sobě ty soucitné pohledy zbytku rodiny, která to od ní slýchá pořád. Máma ale pokračovala dál, vyprávěla nějakou historku o tom, jak přechytračila prodavačku v zelenině, a prezentovala to jako vrchol své životní moudrosti.
Miluju ji. Vážně. Ale v tu chvíli jsem ji skoro až nenáviděla. Nechápu, proč má potřebu se takhle shazovat a zároveň povyšovat. Proč si myslí, že její životní zkušenosti z ní dělají expertku na všechno od jaderné fyziky po pěstování orchidejí. Vím, že to nemyslí zle. Vím, že je na mě pyšná, že studuju, i když to nikdy neřekne nahlas. Ale zároveň jako by si tímhle svým postojem potřebovala dokázat, že ona je vlastně víc než všichni ti „studovaní hlupáci“.
A já se pak cítím provinile, že se za ni stydím. Vždyť pro mě obětovala všechno. A já jí to vracím tím, že se v duchu modlím, aby na oslavách radši mlčela. Je to hrozný pocit, být takhle rozpolcená mezi láskou a studem.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
