Článek
Tato rétorika však nefunguje jako popis reality, ale spíš jako politické zaklínadlo — a každé zaklínadlo je nebezpečné právě tím, že odmítá nuance. De facto odmítá i hlubší debatu. Kdo je proti (byť jenom třeba zčásti), tak je proruský „darebák“. (na českých a-sociálních sítích se používá mnohem, ale mnohem ostřejší výrazivo).
Prostor pro otázky se již nevešel do komunikačních karet
V logice této narace není prostor pro otázky. Jsme-li skutečně „ve válce“, pak pochybnosti rovná se zrada. Ale dějiny nejsou ani lineární, ani černobílé. Válka na Ukrajině má komplexní kořeny, od kolapsu sovětského impéria přes nacionalistické tenze až po geopolitické střety velmocí. Redukovat tento složitý obraz na bitvu světla s temnotou je svůdné — a přesně proto nebezpečné.
Vláda tvrdí, že Ukrajina je náš štít, ale štít před čím? Před ruskou expanzí do střední Evropy? Takový scénář neprokázaly žádné zpravodajské služby, žádné diplomatické signály, žádné relevantnější ekonomické ani vojenské kroky.
Naopak: Rusko dlouhodobě soustřeďuje svou pozornost na jihovýchodní Ukrajinu — oblasti s historicky silnou ruskou menšinou, která čelila jazykové diskriminaci a kulturní marginalizaci. Připomenutí tohoto faktu však u nás často stačí k tomu, aby byl mluvčí onálepkován jako „proruský“ či rovnou „dezolát“.
Jak jsme se ocitli v situaci, kdy nesouhlas s vládní zahraničněpolitickou linií znamená společenskou exkomunikaci? Demokracie má stát na pluralitě názorů a odvaze pojmenovávat i nepohodlné skutečnosti. Místo toho dnes vládne názorová disciplína. Kdo vystoupí z řady, ten je rychle umlčen — ne zákonem, ale morálním nátlakem, mediálním bičem, ostrakizací.
Tato situace odhaluje hlubší problém než jen „zahraniční politiku“. Ukrajinský konflikt se stal jakýmsi „psycho-politickým zrcadlem“ vnitřních problémů české společnosti. Místo aby se Fialova vláda postavila čelem k řešení domácích problémů nabízí občanům raději velké zástupné morální drama. A v tomto dramatu se reálné problémy stávají vedlejší kulisou.
Historicky jsme byli slyšet, když jsme přicházeli s vlastní zkušeností — Masarykův důraz na humanitu proti moci, Havlovo „moc bezmocných“, důraz na pochybnost jako součást poznání.
Dnes však česká pravicová politika jen mechanicky opakuje fráze, které přicházejí ze západních mocenských center. Nikoli z poroby, ale z intelektuální pohodlnosti. Už neformujeme vlastní názory, pouze přejímáme ty, které jsou momentálně schváleny.
Je samozřejmě legitimní podporovat napadený stát — ale stejně legitimní je ptát se: za jakou cenu, na jak dlouho, s jakým cílem a s jakou mírou pravdy.
Jestliže je Ukrajina opravdu „naší linií obrany“, pak musíme znát i rizika, i alternativy. Pokud ovšem tato věta slouží jen jako kouřová clona, za níž mizí odpovědnost za stav země, pak už to není zahraniční politika, ale ideologická technologie moci.
A právě před touto technologií je třeba svobodu chránit především. Nejen před pomyslným ruským (či čínským nebo bůchvíjakým) tankem, ale před domácím tichem.
A hlavně si nenechme vnutit narativ (či „žvanativ“, jak se dnes moderně říká i mimo pražskou kavárnu či brněnskou vinotéku), že kdo kritizuje Fialovo SPOLU či Rakušanův STAN, tak je proruský šváb, jak to čteme již skoro denně na sociálních sítích. To je prostě rétorický faul jak z učebnice!
(autorský názorový článek, modifikovaně psáno pro LN)
