Článek
Říká se, že ryba smrdí od hlavy.
Když se dnes rozhlédnu po ulici, v tramvaji, nebo na internetu, začínám být přesvědčen, že se nám rozkládá celý svět. Lidstvo totiž hloupne. A to ne stylem „občas si zapomenu PIN“, ale systematicky, sofistikovaně, s nadšením hodným sekty.
Ještě nedávno bylo za známku lidské inteligence považováno číst knihy, pokládat otázky a neumět všechno hned. Dnes je to naopak: kdo váhá, ztrácí lajky.
Kdo se ptá, nedostal update.
A kdo čte? Ten má asi moc volného času, a tudíž je mega skibidi ohio podezřelý. (jak by řekli mladí).
Před pár týdny jsem se v tramvaji zaposlouchal do hovoru dvou slečen, které si stěžovaly, že svět je plný toxických lidí, špatné energie a že dávají málo avokáda do toastů v pražských a brněnských kavárnách.
Nezaujatý pozorovatel by si řekl – dobře, mají právo na názor. Ale ony ten názor měly jako tetování: věčné, neodvolatelné, vyřvané na celý vůz.
Připadal jsem si jako v otevřené učebnici nové normality, kde se myšlení nahrazuje pocity a slovník zúžil na „fakt jakože úplně ne“ a „mega v pohodě“.
A protože nikdo nechce být poslední, kdo si ještě pamatuje, co je to analogie nebo Kant, začínáme kolektivně přitakávat. Zjednodušujeme, zkratkujeme, shrnujeme do tří bodů. Vzdělávání? TED talk.
Vztahy? Podcast. Duševní hygiena? Cvičební kartičky na Instagramu.
Občas si připadám jako poslední člověk, který ještě ví, co je to ironie – a který si pamatuje, že „být chytrý“ kdysi nebyla nadávka. Ale to už jsou jen záblesky minulosti, které se mi promítají při placení ve večerce, když přede mnou někdo marně hledá na bankovce PIN kódy.
A tak i já se začínám pomalu přizpůsobovat. Přestávám číst filozofii, místo toho si googlím, kolik má panda mládat.
Místo konverzací trénuju emoji. A pokud to tak půjde dál, budu za pár let sedět v křesle, upřeně koukat do stěny a šeptat si: „Tohle je fakt jakože úplně ne. Mega v pohodě.“
Protože když už lidstvo hloupne, nemůžeme zůstat pozadu. Jsme přece tým.
Jen už nevíme, v jaké hře.
