Článek
Cílem první československé horolezecké expedice Peru 1970 bylo dobytí nejvyššího vrcholu Peru, Huascaránu Sur (6 768 m). Tato výprava byla hned od počátku poznamenána tragickou smrtí horolezce Ivana Bortela (27 let), který 18. května 1970 nešťastně zahynul na túře pod horou Huandoy při pádu z třicetimetrové výšky. Smrt nejlepšího horolezce výpravy se stala příčinou změny původních plánů expedice a vrchol Huascarán Sur měl být dobyt jinou, méně obtížnou cestou.
Bylo rozhodnuto změnit umístění základního tábora do oblasti nad lagunou Llanganuco, což se ukázalo jako osudové, neboť při mohutném zemětřesení dne 31. května 1970 se s Huascaránu uvolnila lavina balvanů a kamení, sutí a bahna a navždy pohřbila základní tábor našich horolezců.(Médium.cz 2025-05-11). Po pěti letech, tedy v roce 1975, navštívili Peru českoslovenští horolezci, aby na počest svých padlých kamarádů tuto nejvyšší peruánskou horu pokořili.
Dne 25. května 1975 vystoupila československá horolezecká expedice jako první v tomto roce na horu Huascarán (6768 m n. m.). Výstup nebyl snadný, neboť teprve v květnu začíná vhodné období pro výstupy na zdejší horské velikány, i když příroda i nadále uplatňuje svoje nároky na rozmary. A tak se stalo, že horolezci Ivan Gálfy (42, vedoucí této expedice), Ivan Fiala (34), Taras Pačok (28) a Vincent Dubeň (35) museli překonávat četné nebezpečné nástrahy, zapadali do trhlin zavátých až metrem čerstvě navátého sněhu, přecházeli nebezpečné lavinové svahy.
Není náhodou, že daleko početnější polská výprava výstup vzdala. Dalším důkazem velmi obtížných podmínek bylo, že za dva týdny po úspěchu našich horolezců zahynul při výstupu na Huascarán německý horolezec. Naši sportovci, skromní a stateční muži, vystoupili na tuto horu s vědomím velkých rizik na počest padlých kamarádů, zahynuvších při velkém zemětřesení v roce 1970. Měl jsem to štěstí, že jsem se mohl po jejich návratu do Limy spolu s nimi a s československým velvyslancem dr. Václavem Malošíkem z dosaženého úspěchu radovat.
Bohužel, tohoto výstupu se nezúčastnil kameraman Juraj Weincziller, pátý člen výpravy, neboť měl vážné problémy se žlučníkovými kameny. Využil jsem toho a po jeho propuíštění z nemocnice jsme spolu filmovali podle mého scénáře následky nedávného zhoubného zemětřesení v Limě, k němuž došlo v předchozím roce, 3. 10. 1974.(3). Pro mě, jako geologa, to byla výjimečná příležitost. Pro expedici smůla, neboť nebyl zdokumentován výstup na Huascarán a existují o něm jen velmi skromné informace. Dá se skoro říci, že tento kolosální úspěch našich horolezců postupně upadl do zapomnění.
Krátkou zmínku o přípravě a průběhu výstupu na Huascarán zaznamenal vedoucí expedice Ivan Gálfy:
„Na trase z Bolívie do Limy vytvořilo auto naší výpravy výškový rekord 4700 m. Přijetí v Peru bylo neobyčejně vřelé, ale nechybělo při něm varování, že Huascarán je ještě nevlídný, a že pro výstup jsou velice zlé podmínky. Odpověď, zda se o něj pokusit či ne, muselo dát zjištění situace až u hory samé. Vesnička Mušo je přitisknuta k Huascaránu jako kuře ke kvočně. U ní začínal dlouhý pochod naší výpravy k hoře. Hned první pohledy na ledovec prozradily, že nahoře jsou spousty sněhu, a že výstup bude o mnoho těžší než byl v Bolívii na Illimani. Často až po pás v mokrém hlubokém sněhu, v silném větru a sněžení, se skupina probojovala až na vrchol. Všichni byli v té chvíli prostoupeni směsicí dojmů. Radostí z úspěchu i bolestivou vzpomínkou na ty, kterým hora nedovolila vystoupit na její vrchol. Mužům s drsnými tvářemi, zvyklými na mnohé útrapy, tvrdým chlapům se tlačily slzy do očí a oni se za ně nestyděli“.
O dosažení vrcholu Huascaránu, prvním v tomto roce, informovala ihned peruánská media, zejména tisk. Jako příklad a zároveň historický dokument, uvádím v příloze na závěr část článku uveřejněného v limském deníku s názvem: „Checos coronaron la cima de Huascarán en menoria de compatriotas desaparecidos.“ (Češi zdolali vrchol Huascaránu na památku zahynulých krajanů). Uvádím překlad celého článku do češtiy:
Skupina československých horolezců, kteří právě zdolali vrchol Huascaránu, byli včera v podvečer přijati velvyslancem této země na přátelské setkání, jehož byl přítomen i velitel FAB (Federace peruánských horolezců), Pedro Izgierdo, ministr sportu. Český velvyslanec, Dr. Václav Malošík poblahopřál všem pěti sportovcům k dosažení tohoto významného úspěchu, zdolání vrcholu této nejvyšší peruánské hory, jejíž výška dosahuje 6768 m n.m.
Vítěznými horolezci jsou: Vincent Dubeň, (35 roků), Ivan Gálfy (42), Juraj Weincziller (38), Ivan Fiala (34) a Taras Pačok (28), překladatel a vynikající znalec španělského jazyka.
Taras Pačok, ekonom, řekl, že expedice přistála koncem března v Brazílii, aby poté pokračovala v cestě do Bolívie zdolat horu Illimaní a následně pokračovat do Peru.
„Výstup na horu Huascarán byl jejich cílem,“ zdůraznil velvyslanec Malošík. „Vzdát hold čtrnácti československým horolezcům , tragicky zahynulým při zemětřesení při výstupu na horu Huascarán v roce 1970, aby tato událost navždy zůstala zapsána v paměti československé mládeže“.
Bylo to opravdu šest velmi těžkých dnů plných napětí, které museli všichni zvládat, shrnul na závěr Taras Pačok. Laviny, velké mrazy, v mnoha případech sněhu až po krk. Výstup prokázal, že to může dokázat jedině člověk, který opravdu miluje hory.
Již zmíněného setkání s velvyslancem Malošíkem se také zúčastnil Alfredo del Arroyo, prezident andinského klubu (Club Andino Peruano), který uvedl, že takové nadšení, dovednost, ráznost a disciplinované vedení se málokdy ve světě vidí při expedicích a tu československou velmi vysoce vychválil.
Fotografická dokumentace:
Otto Horský a Juraj Weincziller při dokumentaci následků zemětřesení které proběhlo v Limě v roce 1974.(3). Foto Otto Horský, 1975.
Československá expedice v Limě po úspěšném vystoupení na Huascarán. První zleva Juraj Weincziller, druhý Ivan Gálfy, uprostřed Ivan Fiala, dále Taras Pačok a Vincent Dubeň. Foto Otto Horský, 1975.
Taras Pačok a Vincent Dubeň s mojí manželkou Olgou jako hosté v klubu československého velvyslanectví v Limě. Foto Otto Horský, 1975.
Ivan Gálfy hostem v československém velvyslaneckém klubu. Vpravo od něj moje manželka Olga s desetiletou dcerou Violou. Foto Otto Horský, 1975.
Taras Pačok po návratu z výstupu na Huascarán v zajetí peruánských novinářů. Foto Otto Horský, 1975.
Část jednoho z uveřejněných článků jako historický dokument o propagačním úspěchu československého horolezectví v zahraničí. Celý dokument je uveden výše v překladu do češtiny.
Literaratura:
Upozorňuji na velmi kvalitní článek spisovatele, dramaturga a scénaristy TV Milana Švihálka „Stopy vedou pod Huascarán“, zpracovaný na základě mnou dodaných podkladů a uvedený v knize: „Zapomenuté výpravy, 60 příběhů o českém cestovatelském srdci“. Autoři: Milan Švihálek, Miroslav Kačor, Marek Hyža, Jota, 2016. ISBN 978-80-7462-926-6.
Zdroje:
1 - www.horsky.estranky.cz „45 let od katastrofy pod Huascaránem“ – včetně přílohy 20-ti fotografií.
2 - Médium.cz: 55 roků od katastrofy československých horolezců pod Huascaránem v Peru. 2025-05-11.
3 - Médium.cz: Jak častá jsou zemětřesení v Peru? Osobní zkušenost se zemětřesením. 2025-03-12.
4 - Médium.cz: V Limě očekávají velmi vysoký stupeň zemětřesení. 2025-03-19.
Závěrečná poznámka:
Uvedený článek nezabíhá do podrobností, je pouze historickou připomínkou zapomínaného významného úspěchu československých horolezců v Peru. Je doplněn dosud nepublikovanými vlastními fotografiemi. Získat více informací o této expedic bude velmi obtížné, neboť hlavní aktéři expedice již nejsou mezi námi:
Ivan Gálfy (1933 – 2011), Ivan Fiala (1941 – 2018), Juraj Weicziller (1937 – 1995).
Taras Pačok a Vincent Dubeň – údaje o nich se nepodařilo dohledat.
