Článek
Město Puno, na pobřeží jezera Titicaca, zažilo v posledních desetiletích tak velkou urbanistickou expansi, že zahalilo do tajemna jednu z nejzajímavějších kapitol koloniální historie Peru. Tou je bezesporu jedno z nejbohatších stříbrných ložisek středověku, rudní žíly dolu Laycacota. Byla zachována jenom vstupní brána z kamene, nevedoucí však na ložisko, ale do bývalé odvodňovací štoly. Vstup přesto umožňuje proniknout do hory alespoň na několik metrů, až do míst, kde se objevuje voda a absolutní tma.
Na boční straně hory Cancharani nedaleko města Puna, ve výši kolem 4 000 m, lze nalézt tři další vstupní portály štol. V tomto případě se jedná o štoly těžební, dnes rovněž zaplavené vodou. V posledních desetiletích byla vyvíjena snaha dosáhnout moderními metodami odvodnění ložiska a pokračování v těžbě. Existuje totiž zcela oprávněná domněnka, že jedno z nejbohatších stříbrných ložisek světa dosud skrývá netušené poklady.
Prvními protagonisty a výzkumníky na ložisku Laycacota byli bratři Gaspar a José Alcedo. Stali se ve své době nejbohatšími muži Ameriky. Španělskému králi podle uzavřené dohody odváděli jen pětinu vytěženého stříbra. I tak to znamenalo pro Španělsko přísun obrovského bohatství. Nebude proto na škodu alespoň krátce se zmínit o této tak zajímavé kapitole španělské konkvisty.
Bratři José a Gaspar Salcedo pocházeli z Andalusie. Podle dochovaných dokladů, starší z bratrů José se narodil v roce 1611 a mladší Gaspar v roce 1618. Gaspar se objevil poprvé na Altiplanu poblíž jezera kolem roku 1654. V té době měl hodnost kapitána a správce provincie Paucarcolla. Tato hodnost mu byla udělena španělským místokrálem Salvatierrou za dlouholetou službu na španělských galeonách (korábech). Ke Gasparovým pozemkům bylo přičleněno i ložisko stříbrné rudy San Antonio de Esquilache, vzdálené asi 40 kilometrů od Puna a umístěné přímo na povrchově zvětralém starém vulkánu. Ložisko bylo velmi bohaté a pracovalo se na něm až do konce dvacátého století.
Starší Gasparův bratr José takové štěstí neměl. Až do roku 1657 se věnoval různým aktivitám, které mu nepřinášely velký užitek. V témže roce se však zamiloval do neteře indiánského náčelníka z Laycacoty, Pachacuteca Incy Yupanquiho, princezny Cusicoyllor a ta mu prozradila velké tajemství. Uměle vytvořená laguna, která se rozprostírala přímo na povrchu bohaté stříbrné žíly, byla vytvořena proto, aby zůstala ukryta před zraky španělských dobyvatelů.
Oba bratři se domluvili a odvodnili lagunu. S velkým nadšením se pustili do těžby. Záhy zjistili, že se jedná o žílu tak bohatou, že bylo možno stříbro těžit pouze kladivy a lopatami. Začali zaměstnávat nejen indiány, ale i hodně Španělů, pocházejících zejména z Andalusie. Když se to dozvěděli španělští Baskové, pracující na stříbrném dole v Bolivii v Potosí, zachvátila je nesmírná závist a rychle přispěchali do Laycacoty. Jejich hrabivost neznala mezí a začali hledat důvody, jak se zbavit Španělů z Andalusie a získat tak bohatství pro sebe. Přes tyto vznikající problémy, těžba se úspěšně rozvíjela a vesnice kolem se rozrostla na tři tisíce domů. V nich žilo několik tisíc horníků a také vojáků, kteří dohlíželi na pořádek. Oba bratři se záhy stali nejbohatšími muži v Americe. Jak bylo již uvedeno, španělskému králi odváděli pětinu vytěženého stříbra, a proto se v té době říkalo: „Ellos solos llenaban de plata el Reino“ (Oni sami plnili královskou pokladnu).
Povstání míšenců proti Gasparovi Salcedovi. Třenice mezi Andalusany a Basky.
V roce 1661 vypuklo v oblasti povstání míšenců. Gaspar de Salcedo je ve vítězné bitvě porazil a vicekrál Santisteban ho jmenoval velitelem milice (Maestre de Campo). Třenice mezi Andalusany a Basky však začaly nabývat na síle. Docházelo k bitkám a ke ztrátám na lidských životech na obou stranách. Situace se stala tak nepřehlednou a nebezpečnou, že oba bratři museli opustit Laykakotu. Uchýlili se na svoji druhou državu, stříbrné ložisko v San Antonio de Esquilache. Odtud zorganizovali své věrné Andalusany k odporu proti Baskům. Ve tvrdé a krvavé partyzánské válce je vypudili a oba bratři se opět vrátili do Laycacoty. Na obou válčících stranách však zůstaly stovky mrtvých, a i nadále přetrvávaly zlořády a nespravedlnosti. O celé situaci byl záhy informován místokrál v Limě, Santisteban. Nařídil Gasparovi, aby se ihned dostavil do Limy k vysvětlení stále trvajících nepokojů. Ten však příkaz cnerespektoval. Místokrál tedy vyslal na Laycacotu biskupa z Arequipy, mnicha Juana de Almoguera, aby zjistil podstatu sporu a zavedl mezi oběma španělskými komunitami pořádek. Výsledek jeho mise však místokrále nepotěšil, neboť biskup se přidal na stranu Andalusanů a jen pozvedl odvahu obou bratrů Salcedo k dalšímu odporu proti Baskům.
Útoky Basků proti Andalusanům a bratrům Salcedo se však dále stupňovaly. V roce 1666 zemřel místokrál Santisteban. Trvalo celý rok, než se 21 listopadu 1667 s velkou pompou dostavil do Limy nový místokrál Pedro Antonio Fernández de Castro, hrabě z Lemosu. Záhy byl zpraven o situaci v místokrálovství a zejména o problémech mezi Andalusany a Basky na Laycacotě. První, co udělal, pozval Gaspara de Salcedo do Limy a uvěznil ho, aniž se osobně přesvědčil o situaci mezi znepřátelenými Španěly. Podle všeho, nový místokrál byl pod vlivem Basků. Měl však výčitky svědomí, a protože to byl velmi zbožný muž, nechal za Gaspara Salceda sloužit mnoho mší, ačkoliv ho sám nechal uvěznit. Jeho bratr José zatím spravoval dál panství v Laycacotě. Když se místokrál vypravil 7 června 1668 s právními poradci, sekretáři a zapisovateli a s 250 vojáky do Puna na Laycacotu, José Salcedo neočekával nic dobrého a ze všech sil se snažil jeho cestu zmařit. Dnes se zdá neuvěřitelné, že cesta místokrále z Limy do Puna trvala skoro dva měsíce. Na Laycacotu dorazil s celým svým doprovodem po velkých útrapách až 3 srpna 1668. Čekalo ho až neuvěřitelné přivítání. Všechny domy byly vyzdobeny květinami, obloukovitá průčelí domů pak jemnými šátky a stříbrnými ozdobami, cesta pro koně byla vyložena stříbrnými pláty.
Po krátkém odpočinku jmenoval místokrál soudní tribunál, který měl posoudit nezákonnosti posledních let na Laykakotě. Protože soudcům plně důvěřoval, odejel s doprovodem na prohlídku do okolí jezera Titicaca. Na Laycacotu se vrátil asi za měsíc, v okamžiku, kdy tribunál dokončoval svoji práci.
José Salcedo a 41 jeho stoupenců byli odsouzeni k smrti. Důvody, uváděné tribunálem, byly zcela banální a svědci, kteří měli vystoupit k obhajobě Salcedy a jeho stoupenců nebyli vyslechnuti. Místokrál přesto tento ortel podepsal. José měl být veřejně oběšen.
K dokonání díla zkázy, zasolili veškeré pozemky Salcedů a jejich majetek srovnali se zemí. Udělali to tak důkladně, že dnes nezůstalo po nich ani stopy a nikdo neví, kde vlastně bylo původní ložisko stříbrné rudy.
Po návratu do Limy došlo k objasnění některých nespravedlností a vyplula na povrch tribunálem způsobená křivda, vedoucí k popravě Josého Salceda a jeho 41 věrných stoupenců. Místokrál se velmi rozezlil, a dokonce fyzicky napadl soudce Pedra García de Ovalle. Ten se však vymlouval, že pouze plnil jeho příkazy. A opět, protože místokrál byl zbožný muž, nechal za každého popraveného sloužit třicet mší, celkem tedy 1260 mší.
Vězněný Gaspar Salcedo byl informován o celém nespravedlivém soudním procesu s jeho bratrem a jeho stoupenci. Odvolal se tedy k nejvyššímu soudu ve Španělsku (Consejo de las Indias). Snesl postupně tolik důkazů, že sám španělský král nařídil navrácení všech majetků Gasparovi a ospravedlnění popraveného Josého i jeho věrných stoupenců. Stříbrný důl byl však totálně zdevastován a napolo zatopen vodou. S jakým úspěchem bylo pokračováno v těžbě, není známo. Důl Laycacota je dodnes zatopený a ani použití moderní techniky nepomohlo k celkovému znovuotevření dolu. Na tomto místě se musím zmínit, že i já jsem měl možnost přispět svojí radou k další možné těžbě stříbra na ložisku.
Posouzení ložiska českými geology
V roce 1975 hodlal navštívit Puno a Laycacotu tehdejší ministr sektoru společenského vlastnictví, Angel de las Casas, který mě osobně pozval, abych se zúčastnil této vládní mise jako geolog za účelem posouzení možnosti znovuuvedení těžby stříbra. S jeho svolením jsem přizval do mise světově proslulého geologa, prof. Vítězslava Zamarského, DrSc.
Někdy před rokem 1975 byl založen podnik Minero Puno. Byl jedním z prvních a největších projektů nově se rozvíjejícího sektoru společenského vlastnictví, který bylo možno zjednodušeně charakterizovat společným vlastnictvím výrobních prostředků a finanční spoluúčastí pracujících na hospodaření podniku. Tehdejší levicová vláda Velasca Alvarada tento projekt podporovala.
Za účelem získání potřebných informací o geologické stavbě oblasti a o dosavadních výsledcích, získaných při ražbě nové průzkumné štoly, přijeli jsme na ložisko asi dvě hodiny před příjezdem vládní delegace. Horníci - kečuové a aymarové - stáli již seřazeni v pokorné úctě pod stožárem, který byl připraven ke vztyčení státní vlajky. Čekali ve stoje disciplinovaně více než dvě hodiny. Při pohledu na ně jsem si připomněl život indiánů pod vládou Inků před staletími, kdy sice měl každý práci a měl co jíst, za nekázeň se však platilo životem. Disciplína je většinou dodnes zakořeněna v jejich povaze. Dostane-li indián příležitost k práci, váží si jí a je ukázněný.
Mezi horníky dolu Laycacota. U stožáru vlevo moje desetiletá dcera Viola, druhý zprava ve žluté helmě prof. Vítězslav Zamarský. Foto Otto Horský, 1975.
Po našem odborném studiu ložiska přijela konečně očekávaná delegace, vedená ministrem Angelem de las Casas a složená z nejvyšších vládních představitelů. Členem delegace byl rovněž Avelino Mar, prezident Národní revoluční obrany Peru. Generální ředitel odboru mládeže a současně náměstek ministra pro výchovu kádrů Peru ve svém vystoupení uvedl:
„Přijeli mezi nás českoslovenští experti, známí odborníci v geologii, aby nám poradili, jak zpřístupnit důl a dále postupovat v těžbě, jak zajistit maximální výtěžnost rudy, jak pracovat co nejefektivněji. Tyto práce nám provedli zdarma jako projev přátelství mezi lidem Československa a Peru.“
Proslov generálního ředitele Odboru mládeže Ministerstva školství Peru k horníkům na dole Laycacota. Foto Otto Horský, 1975.
Naše odborná prohlídka dolu trvala asi dvě hodiny. Předáci horníků nám zprvu podávali informace s projevy nedůvěry. Když však viděli, že problematice rozumíme, a že objektivně hodnotíme klady i zápory jejich postupu, začali hovořit otevřeně o svých problémech při průzkumu ložiska a jen omezené těžbě stříbra.
Po prohlídce ložiska jsme byli pozváni na slavnostní setkání se všemi horníky. Při projevech peruánských vládních představitelů byl vyzvednut přínos Československa v oblasti rozvoje vědecko-technické a kulturní spolupráce. S nadšením nám byl představen nejmladší patnáctiletý havíř, který po krátké provozní praxi měl být vyslán na hornický kurs, později pak na stáž do Československa.
Teprve druhý den na slavnostní recepci v Punu jsme se dozvěděli, že horníci měli z naší návštěvy obavy. Měli za to, že oni sami nejlépe znají problematiku ložiska a nevěřili, že by někdo z cizí země mohl jejich znalosti rozšířit. Z ložiska Laycacota jsme odejeli s uspokojením, že jsme vykonali kus dobré práce, která i horníky přesvědčila a mohli tak byť malým dílem historii ložiska obohatit.
Zdroje:
