Článek
Ollantaytambo se nachází ve vzdálenosti 80km od města Cuzca a patří do provincie Urubamba. Do města vede kromě železnice také asfaltová silnice ze směru Chinchero-Urubamba. Město a ruiny jsou ve výšce 2700 až 2792 m n.m. Většina zde zachovalých staveb patří do období Inků. Velmi originální architektura staveb odpovídá vojenskému a náboženskému centru s dobře vybudovaným zemědělským zázemím. Název místa můžeme vykládat různým způsobem. V jazyce aymara znamená slovo „ulla-nta-wi“ místo, ze kterého je vidět dolů. Slovo „tambo“ bylo přiřazeno k názvu až později. V jazyce quechua pak slovo Ollanta je odvozeno od jména inckého vojevůdce a „tambo“ je odvozeno od kečujského slova „tampu“ a znamená místo, které poskytuje ubytování.
Podle svědectví, které se traduje z generace na generaci, obyvatelé Ollantaytamba byli vzpurní a odmítali platit vládci Inkovi Pachacútecovi daně. Ten místní obyvatelstvo krutě potrestal a celé území si přivlastnil. Pozval zkušené stavitele z oblasti jezera Titicaca a Tiahuanaco a nechal vystavět pevnost a město, které jsou skvostem incké architektury.
Pachacútec v té době vedl válku proti indiánům v příbřežní oblasti jezera Titicaca, v Collao a donutil syny poraženého generála Chuchi Cápaka, aby rovněž pracovali na výstavbě pevnosti. Brzy však vyvolali velmi krutou rebelii a Pachacútecovi dalo hodně práce ji potlačit. Vzájemné půtky trvaly skoro celé desetiletí.
Když dobývali španělští konkistadoři královské město Cuzco, několik měsíců obklíčený tehdejší panovník Manco Inca odešel se zbytkem svých vojsk do Olantaytamba a v roce 1537 v kruté bitvě zvítězil na krátkou dobu nad španělským vojskem. Posléze se incký monarcha přemístil do Vilcabamby, kde našel bezpečný úkryt.
V šestnáctém století bylo napsáno Antonio Valdézem drama o konfliktním vztahu mezi inckým generálem Ollantou a princeznou Cusi Coyllor (Jitřenka), dcerou Inky Pachacúteka. Divadelního zpracování se mu dostalo až v roce 1780. Generál Ollanta se zcela odlišoval od ostatních pro svoje výjimečné schopnosti a hrdinství. Bohužel se zamiloval do dcery Inky Pachacúteka, která mu nemohla být souzena, neboť Ollanta, byť generál, pocházel z nižší sociální vrstvy. Odešel proto z Cuzca do Ollantaytamba a vyvolal vzpouru proti královským vojskům. Odporoval celé desetiletí, nakonec však byl zrazen kapitánem Rumiňahui, zajat a odvlečen do Cuzca. Krátce předtím však Inka Pachacútek zemřel a na trůn nastoupil jeho syn Tupac Yupanqui, který vzal milence na milost. Ollantayovi se dostane odpuštění, Tupac Yupanqui jej ustanoví svým zástupcem – regentem říše, dá mu ruku své sestry, princezny Cusi Coyllur a dovolí oběma milencům začít nový šťastný život.
Ima Sumac
Fasvinující postavou dramatu o zakázané lásce mezi inckým generálem Ollantayem a Cusi Coyllur je jejich dcera Ima Sumac, ztělesňující naději a spojení mezi dvěma světy – láskou svého otce a královským původem své matky. Její role v příběhu přináší emocionální hloubku a připomíná význam rodinných pout a smíření. Ima Sumac symbolizuje čistotu, nevinnost a sílu nové generace, která může překonat minulost a vytvořit lepší budoucnost. Zajímavé je, že její jméno znamená v kečuánštině „nejkrásnější žena“, což ještě více zdůrazňuje její význam v příběhu.
Yma Sumac
Peruánka Yma Sumac, vlastním jménem Zoila Augusta Emperatriz Chávarri del Castillo, byla jednou z nejvýznamnějších osobností exotické hudby 20. století. Její hudba kombinovala peruánský folklór s moderními prvky, což ji proslavilo po celém světě a mělo významný vliv na světovou hudební scénu. Její umělecké jméno „Yma Sumac“ znamená v kečuánštině „nejkrásnější žena“ a převzala je po Imě Sumac z výše uvedeného dramatu. Byla také známá jako „Slavík z And“ díky svému unikátnímu hlasu. Zajímavé je, že v roce 1964 vystoupila i v Praze, což ji přiblížilo českému publiku. Je fascinující, jak její jméno propojuje historii Imy Sumac z dramatu „Ollantay“ s uměním zpěvačky Ymy Sumac v novodobé historii.
Ollantaytambo
Hlavní pevnost se nazývá Casa Real del Sol (Královský chrám slunce), ale byly zde i pevnosti další, jako třeba Chocana, nebo Incapintay, umístěné na levém břehu řeky Urubamby. Samo město je příkladem inckého urbanistického umění. Je rozděleno na dvě části podél říčky Patacancha. Východní část má tvar osmihranu s bloky domů různé velikosti, západní část má ceremoniální charakter a je charakteristická svým náměstím Plaza Maňay Racay, známé též jako Aracma Ayllu. Tento sektor města byl zasvěcen božskému kultu vody (kult Unu nebo Yaku). Existovala zde řada pramenů a ve skále vytesaných fontán, z nichž nejznámější jsou Baňos de la Ňusta, dodnes stále naplněny zurčící vodou. Jsou dokladem, že opracování kamene bylo součástí uměleckého vyjádření a rituálů incké civilizace.
Baňos de la Ňusta (Princezniny lázně), vytesané do jednoho bloku žuly, vysokého 1,3 m a širokého 2,5 m a zdobené vytesanými římsami. Foto Otto Horský, 2004.
Předmětem opravdového obdivu je sedmnáct stupňovitých teras (viz hlavní obrázek), které sloužily pro zemědělské účely. Jako inženýrský geolog ale musím zdůraznit, že zároveň velmi citlivě chránily svahy a tím i nahoře umístěné objekty před erozí a sesuvy. Stejně tak se to týká umístění pozorovacích stanovišť a skladů potravin na protilehlém svahu. Skladiště potravin, collca, řídil správce suyuyoc. Podle pokynů svých nadřízených přiděloval potraviny a pomocí uzlového písma quipu (kipu) vedl jejich evidenci.
Skladiště byla umístěna na nepřístupných místech ve svazích pevnosti a sloužila zároveň jako pozorovací stanoviště. Foto Otto Horský, 2004.
Na nejvyšších terasách je třeba si všimnou perfektního opracování bloků růžového porfyru a jejich vzájemného zasazení, bez malty a bez možnosti najít mezi bloky jakoukoliv volnou mezeru. Tato vysoce profesionální kamenická práce je vidět všude kolem a pokud by se někdo zajímal o výlom bloků a jejich opracování, pak je třeba přejít z městečka Olantaytambo přes potok Patacancha na druhou stranu, a vydat se přes pole k patě svahu. Vlevo od této kamenické dílny jsou pak již uvedené terasy a nahoře ruiny pevnosti „Casa Real del Sol“. Na nejvrchnější terase jsou umístěny ruiny deseti výklenků (Diez hornacinas) a průčelí (Portada monumental), jehož účel dosud není objasněn. Ke zhlédnutí rovněž stojí za pozornost přivaděč vody vybudovaný inkou Misanou. Je přímo vytesaný ve skále a vede stále vodu jako před staletími.
Perfektní opracování bloků růžového porfyru a jejich vzájemné zasazení bez malty a bez mezer mezi nimi. Foto Otto Horský, 2004.
Přístup do vyšší části archeologického naleziště je po kamenitém schodišti ve svahu kopce. Foto Otto Horský, 2004.
Nahoře, nad terasami, se nachází několik uzavřených okrsků, chodníků a schodišť a za nimi pozůstatky buď nedokončených, nebo částečně zničených staveb. Nejvýznamnější z nich je již uvedený Chrám slunce (Casa Real del Sol), který je součástí hlavní fortalezy – pevnosti. Zachovala se jen masivní zeď ze šesti monolitů z červeného porfyru, vysokých 4 metry a spojených tenkými vertikálními pláty ze stejného materiálu a zbytky obvodových zdí. Na čelních stranách bloků jsou podivné výčnělky, na centrálním bloku je basreliéf podobný jako je možno vidět v Tiahuanaco. Je to jeden z dalších důkazů propojení kultur s civilizacemi žijícími na březích jezera Titicaca.
Masivní zeď ze šesti monolitů, Chrám slunce (Casa Real del Sol), je součástí hlavní fortalezy – pevnosti. Foto Otto Horský, 2004.
Monolity červeného porfiru připravené k zasazení na vrcholu pevnosti. Dole vlevo údolí řeky Urubamby. Foto Otto Horský, 2004.
Z mého pohledu, pokud porovnám ruiny Machu Picchu a Ollantaytambo, pak Machu Picchu je bezesporu malebnější, tajuplnější a zejména v období dešťů, když je zahaleno přes ruiny plujícími obláčky, scenérie vytváří obraz nadpozemské krásy. Přesto ale více miluji Ollantaytambo, neboť zatímco Machu Picchu bylo po staletí mrtvým městem, v Ollantaytambu se snoubí původní incká architektura s normálním životem indiánů, jako tomu bylo před staletími. Stačí se vypravit do ulic města a v pravidelných úzkých uličkách narazíte na způsob života indiánů jako před staletími. Většina domků je buď původních, nebo jsou částečně přebudovány, ale stojí na zbytcích městského areálu z doby Inků. Protože až do Olantaytambo vede z Cuzca asfaltová silnice, využívá toho mnoho individuelních turistů a přijíždějí sem buď autobusem či taxíkem, prohlédnou si ruiny (ale většinou ne město, což je neodpustitelné), vystojí si frontu na jízdenky do vlaku do Aguas Calientes a navštíví ruiny Machu Picchu. Tak jsme to udělali v roce 2004 i my, neboť naše osmičlenná vědecká expedice měla vlastní dopravní prostředek. V městě Ollantaytambo jsme strávili tři dny, což nám umožnilo velmi podrobně si prohlédnout nejen ruiny, ale i vlastní město, zejména jeho severní část výše ve svazích, kde plyne život místních indiánů stejně jako před staletími.
Ulička v dnešním Ollantaytambu, vystavěná včetně odvodňovacích kanálů, je plná života a ve stejném stavu jako před staletími se zde snoubí původní incká architektura s normálním životem indiánů. Foto Otto Horský, 2004.
Vstoupil jsem do jednoho stavení, byl pohoštěn na rožni upečeným morčetem a v duchu jsem si představil zdejší život před staletími. Foto Otto Horský, 2004.
Obyvatelé navštíveného domku se svým vzhledem pravých inckých Indiánů nezapřou. Foto Otto Horský, 2004.
Adiós y Hasta la Vista, Ollantaytambo. S láskou a obdivem budu na tebe vzpomínat. Foto Otto Horský, 2004.
Zdroje:
Pavel Štěpánek,2013: Čechy a Peru, Historie a umění , dějiny vzájemných kulturních vztahů. ©Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. ISBN 978-80-244- 3453-7.
