Článek
Ani ve snu mě nikdy nenapadlo, že bych se v Limě mohl podívat do muzea voskových figurín, znázorňujících působení Svaté inkvizice. Přála mi však náhoda. Když jsem se jednou v roce 1975 procházel ulicemi tehdy čtyřmilionového města, zaujaly moji pozornost ruiny v blízkosti hlavního náměstí Plaza de Armas. Právě se zde prováděl archeologický průzkum. Bylo však na první pohled vidět, že objekt je již částečně zpřístupněný veřejnosti. Zvědavost mi nedala, vešel jsem dovnitř a nestačil jsem se divit. Ocitl jsem se v podzemních chodbách, které dříve využívala Svatá inkvizice. Katakomby a cely byly vyzdobeny mučícími nástroji a voskové figuríny znázorňovaly mučení přímo v akci.
Je všeobecně známo, že Svatá inkvizice representovala církevní tribunál, jehož úkolem bylo „studovat“ a trestat přestupky proti víře. Jinými slovy, měla se vypořádávat s herezí (kacířstvím). Inkvizice zahájila svoji neblahou činnost dekretem papeže Lukáše III. v roce 1183 a od té doby rozšířila svoji činnost po celém křesťanském světě. Do Peru se dostala za necelých 40 let po jeho dobytí Franciscem Pizarrem. Vyhlášena byla na základě královského dekretu Filipa II, ze 7. února 1569 a oficielně zahájila svoji činnost hned v následujícím roce. Prvními inkvizitory v Peru byli jmenováni advokát Serván de Cerezuela a doktor Andrés de Bustamante. Doktor Bustamante však při cestě lodí z Madridu do Limy zahynul, a tak se prvním inkvizitorem stal advokát Cerezuela. K ruce mu byl přidělen veřejný žalobce, dále jeden tajemník a notář. Jejich úřad byl nejdříve umístěn v Limě v kostele Svatého Augustina, brzy poté však byla zakoupena rezidence soudního přísedícího Paredese naproti kostelu De la Merced. Nebylo to však ideální místo pro inkvizici, neboť bylo příliš na ráně zvědavé veřejnosti, a tak v roce 1584 došlo ke konečnému umístění do k tomu účelu postavené budovy na náměstí Simona Bolívara. Po zrušení inkvizice v roce 1821 bylo místo svatého tribunálu na dlouhá léta zapomenuto.
V sedmdesátých letech dvacátého století byla budova tribunálu svaté inkvizice v Limě znovuobjevena. Pomalu, díky pilným výkopovým a restaurátorským pracím, byla odkryta původní cihlová dlažba, později mříže, zasedací síň tribunálu, soudní síň, ale také vězeňské kobky a celá řada mučících nástrojů. Metody mučení dosáhly takové rafinovanosti, že jsou příkladem tmářství, útisku a nejkrutějšího teroru. Aby si návštěvník dnes zřízeného muzea mohl udělat obraz o „pracovních metodách“ inkvizice, je v původním odkrytém prostředí možno vidět voskové figuríny, které věrně znázorňují zasedání tribunálu, věznění odsouzených v tmavých vlhkých kobkách bez světla a mučení vězňů takovými způsoby, že až mráz přechází. Procházíme kolem vězně, visícího za ruce svázané dozadu na provaze. Provaz tahá nahoru a dolů kat v sutaně, vězeň má výraz neskonalého utrpení. Aby jeho utrpení bylo ještě větší, má na nohou uvázány těžké olověné koule. Hned vedle mrská kat vězně, který má hlavu a ruce v dřevěné kladině. Pro jistotu má na nohou ocelové koule s řetězy.
Zasedání Svatého tribunálu v Limě v 17. století. Foto Otto Horský, 1975.
Dne 28. listopadu 1571 byl zatčen Francouz Mateo Salade. Důvod - byl nadšencem fyziky a chemie. Nebylo vzácností, že z oken jeho domu unikal kouř a dým podivného zápachu. Tribunál ho proto nařkl ze spojení s ďáblem. Salade byl mučen pálením nohou nad žhavým uhlím, natahováním na skřipci, přikováním ke zdi za roztažené ruce a nohy a nakonec upálen.
Francisco Moyen byl Francouz 28 let starý. Tak jako mnozí jeho vrstevníci, odjel do Peru udělat štěstí. Byl malířem a hrál na violu. To se zdálo být inkvizici nebezpečné. Byl zatčen a odsouzen pro vymyšlených 43 prohřešků proti církvi. Moyen se však nikdy nevzdal. Odmítl vymyšlená nařčení a snášel těžká mučení, jako lámání rukou, bodání jehlou, uvěznění v kladině, polévání vařící vodou, bičování. Byl omilostněn, musel však veřejně odvolat své „vymyšlené“ kacířské přestupky proti církvi. Pro podezření, které z něho nebylo sejmuto, byl z Latinské Ameriky vyhoštěn. Inkvizice tedy měla poslední slovo.
Velmi těžkým trestem bylo lití žhavého olova do úst. Toto mučení přežil málokterý vězeň. Vrcholným a nejvyšším trestem však, stejně jako v Evropě, bylo upálení za živa. Jsou doklady o tom, že svatá inkvizice v Peru za 200 let svého působení, takto zlikvidovala asi 400 kacířů. Těch odsouzených, kteří nepřežili mučení, nebo zemřeli v těžkém žaláři, však bylo mnohem více.
Cílem inkvizitora bylo usvědčeného napravit, tedy přimět ho k doznání a odvolání kacířských přestupků proti víře. Poprava znamenala pro inkvizici přiznání porážky a neschopnosti církve zachránit zbloudilou duši.
Jedním z kuriózních případů řešených svatou inkvizicí byl případ Olavidův, který přišel z Peru do Madridu v roce 1752. Bohužel si dovezl asi 30 velmi podezřelých knih, které prý mohly ohrozit víru a církev. Byly to knihy od Diderota, Rousseaua, Voltaira, Spinozy a Hobbese. Byl zato odsouzen do vyhnanství.
Inkvizice v Peru vystupovala nejen proti kacířství a rouhání, ale plnila i politické cíle. Zejména vystupovala proti židům a cizincům, kteří ohrožovali stabilitu církevní moci.
Trest ohněm. Pálení chodidel na žhavém uhlí za přítomnosti několika inkvizitorů. Obviněný je spoutaný a nohy má v kladině. Foto Otto Horský, 1975.
Peruánská historie zná i povstání proti inkvizici. Stalo se tak 22 února 1813, v den, kdy španělský královský dvůr vyhlásil její zrušení. Těžké žaláře byly během povstání zničeny a vězňové propuštěni. V roce 1814 za restaurace nastoupil ve Španělsku na trůn Ferdinand a ten opět královským dekretem ze dne 21 července 1814 inkvizici obnovil. Revoluce v roce 1820 jej však donutila, aby ji opět zrušil. Poté došlo v roce 1821 v Peru k vyhlášení nezávislosti a s ní souviselo i definitivní ukončení inkvizice v této zemi.
Závěr:
Inkvizice jako právní instituce katolické církve či španělských a portugalských panovníků ukončila v první polovině devatenáctého století oficielně svoji činnost. Přesto i nadále některé prameny uvádí, že římská inkvizice existuje doposud, pouze v jiné formě. Stačí vzpomenout na velký rozruch v osmdesátých letech minulého století kolem knihy „Neomylný“ , v níž člen tibinské katedry teologie Hans Küng kritizuje otevřeně dogma o neomylnosti papeže v otázkách víry. Tím se bezprostředně dotkl samých základů církevní autority a moci. Vatikánská kongregace pro nauku víry, zřízená v roce 1981 jako nástupnická instituce po inkvizici odebrala po desetiletém soudním procesu přes protesty teologů z celého světa Küngovi licenci na oprávnění učit.
„Považuji za skandální, že v církvi, která se chce odvolávat na Ježíše Krista, která chce hájit lidská práva, se ještě ve dvacátém století vedou inkviziční procesy“ , reagoval na výsledky procesu Hans Küng. Nebylo mu dovoleno nahlédnout do soudních spisů.
Teprve v roce 1998 církev odtajnila archivy inkvizice. Ale nebyla by tajnou církevní policií, kdyby si i nadále nezachovala velká tajemství. Odtajněny byly pouze dokumenty do roku 1903.
Obvinění museli nosit hábit zvaný San Benito (17 století). Foto Otto Horský, 1975.
Vinník byl posazen do stolice a postupně zadušen. Podobným způsobem prý byl oběšen i poslední velký Inka Atahualpa. Foto Otto Horský, 1975.
Ukřižovaní to většinou nepřežili, nebo zůstali naživu s těžkými následky. Foto Otto Horský, 1975.
.
Zdroje:
