Článek
S Markem jsme spolu chodili skoro dva roky a já se vznášela na obláčku štěstí. Všechno se zdálo být jako z romantického filmu – společné víkendy na chatě u Máchova jezera, večery plné smíchu u filmů, plány na letní dovolenou v Chorvatsku. Marek, projektant v menší stavební firmě, byl pozorný, vtipný a zdálo se, že mě upřímně miluje. A já jeho. Jenže idylka dostala vážné trhliny zhruba před třemi měsíci, kdy jsem v reklamní agentuře, kde pracuji jako kreativec, dostala fantastickou nabídku – povýšení na vedoucí týmu. S tím přišla nejen větší zodpovědnost, ale také plat, který se prakticky zdvojnásobil. Najednou jsem vydělávala o poznání víc než Marek a bylo čím dál zřejmější, že to jeho mužské ego těžce nese.
První varovný signál přišel asi před týdnem. Byli jsme na večeři s jeho kamarády z vysoké a jejich partnerkami v jedné nóbl restauraci v centru Prahy. Marek se chtěl blýsknout, to bylo vidět. Když se mě jeden z jeho kamarádů, Petr, zeptal na novou práci, nadšeně jsem začala vyprávět o kampani, kterou zrovna připravujeme pro velkého klienta. Byla jsem ve svém živlu, konečně jsem dělala práci, která mě neskutečně bavila a naplňovala. Vtom mi Marek skočil do řeči, trochu moc nahlas: „No jo, naše Klára teď vydělává balík, je z ní velká šéfová! Ale nebojte, já ji brzy doženu, na to vemte jed!“ pronesl s křečovitým úsměvem. Všichni se rozpačitě zasmáli, ale mně v tu chvíli ztuhnul úsměv na rtech. Cítila jsem, jak rudnu. Proč to říká? A proč takovým tónem?
Později večer, když jsme se vrátili do našeho pronajatého bytu na Vinohradech, jsem to už nevydržela. „Marku, proč jsi měl potřebu takhle komentovat můj plat před kamarády? A proč pořád mluvíš o tom, že mě ‚doženeš‘? Připadalo mi to… divné.“ Marek nejdřív dělal, že nechápe. Pak ale z něj vylezlo, že se cítí „trochu pod psa“, když vydělávám víc. Prý je to pro chlapa divný pocit. A jestli bych prý nemohla „trochu ubrat“ s tím vyprávěním o práci, alespoň před jeho přáteli a rodinou, aby se necítil… no, poníženě.
Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou. „Ty chceš, abych se tvářila, že nejsem úspěšná, jen aby sis nemusel připadat méněcenný? Marku, to snad nemyslíš vážně! Tvoje nejistota přece není můj problém. Nebudu se omlouvat za to, že se mi daří!“ „Nejsi ohleduplná k mým pocitům,“ namítl uraženě. „Většina žen by to pochopila a svého partnera podpořila.“ Ta věta mě zasáhla. Většina žen? Znamená to, že já jsem ta špatná?
Včera jsme byli pozvaní k jeho rodičům na tradiční nedělní oběd. Vůně svíčkové se linula celým bytem a já se snažila potlačit pachuť z našeho předchozího rozhovoru. Markově mamince, paní Evě, sympatické dámě v letech, jsem vždycky byla sympatická. Hned ve dveřích se na mě usmála: „Kláruš, tak ráda tě vidím! A jak se daří v té nové pozici? Marek mi naznačoval, že je to velký úspěch!“ Než jsem stihla odpovědět, vlétl do toho Marek s úsměvem, který mi přišel falešný jako pětka z tržnice: „Ale maminko, je to skvělé, Klára je šikovná. Je to sice hodně náročné, ale ona už se poohlíží po něčem… klidnějším. Abychom taky mohli začít trochu víc plánovat naši budoucnost, však víš…“ významně na ni mrkl a já věděla, že naráží na téma vnoučat, o kterých paní Eva často mluvila.
V tu chvíli mi v krku zaskočil lok minerálky, kterou jsem právě pila. Doslova jsem ji vyprskla zpátky do skleničky. „Tak to slyším poprvé!“ vyhrkla jsem, možná trochu hlasitěji, než bylo vhodné. U stolu najednou ztuhlo ovzduší. Markův otec, pan Jiří, který do té doby mlčky sledoval situaci, zvedl obočí. Obrátila jsem se k Markově mamince. „Paní Evo, promiňte, ale nemám absolutně v plánu opouštět práci, která je splněním mého snu. Naopak, mám velké plány. A zdá se, že váš syn má problém vyrovnat se s tím, že jsem úspěšná a finančně nezávislá.“ Řekla jsem to klidně, ale pevně. Cítila jsem, jak mi buší srdce, ale věděla jsem, že už nemůžu mlčet.
Oběd se proměnil v trapné, tiché představení. Marek na mě vrhal vražedné pohledy. Paní Eva se snažila zachránit situaci nějakou neutrální poznámkou o počasí, ale napětí by se dalo krájet.
Teď mi Marek neustále bombarduje telefon zprávami, že jsem ho ponížila před celou jeho rodinou, že jsem to měla řešit v soukromí a že jsem hysterka. Dokonce mi přišla SMS i od jeho maminky, kde mi taktně naznačila, že jsem byla „příliš příkrá“ a že „muži se prostě potřebují cítit jako živitelé rodiny, to je odjakživa dané.“
Jsem z toho zmatená a zraněná. Udělala jsem chybu, že jsem odmítla hrát jeho hru a bagatelizovat své úspěchy, jen aby se on cítil lépe? Měla jsem mlčet a nechat ho lhát jeho vlastním rodičům o mém životě a mých plánech? Opravdu jsem tak necitlivá, když chci, aby můj partner byl na mě hrdý, a ne aby se za mě styděl? Jsem já ta špatná?
