Článek
Bydlím ve svém domku na klidné ulici na okraji města už třináct let. Se sousedy jsem vždycky vycházela skvěle, jsme tu taková malá komunita. Nedávno se do domu naproti nastěhoval nový pár, ale ještě jsem neměla příležitost se s nimi seznámit. Až do minulé soboty. Bylo krásně, sluníčko svítilo, a já se pustila do velkého úklidu. Okna dokořán, rádio hrálo na plné pecky a já, jen ve sportovní podprsence a starých kraťasech – protože kdo by se při drhnutí podlahy a mytí oken pařil v něčem jiném – jsem lítala po domě s hadrem a smetákem. Cítila jsem se skvěle, práce mi šla od ruky.
Najednou slyším zvonek. Trochu mě to překvapilo, nikoho jsem nečekala. Rychle jsem si utřela zpocené čelo a šla otevřít. Za dveřmi stála žena, mohlo jí být tak kolem pětatřiceti, a trochu nervózně se usmívala. „Dobrý den, já jsem Věra Nováková, jsme ti noví naproti,“ představila se. „Á, dobrý den, Jana Dvořáková, těší mě!“ odpověděla jsem s úsměvem a čekala, co bude dál. Myslela jsem, že si přišla pro cukr nebo se jen tak seznámit. Ale její další slova mi vyrazila dech.
„Víte,“ začala váhavě, a úsměv jí zmizel z tváře, „přišla jsem, protože… no, je mi to trochu nepříjemné, ale musím vám říct, že se kvůli vám necítím dobře.“ Zůstala jsem na ni zírat. „Prosím? Nerozumím. Vždyť jsme spolu ještě nikdy nemluvily,“ koktala jsem zaskočeně. „No právě,“ pokračovala Věra a nabrala na jistotě, „jde o to, jak se oblékáte. Tedy… svlékáte. Když uklízíte.“ Nechápavě jsem se na ni podívala. „Můj manžel vás totiž sleduje z okna,“ dodala s vyčítavým tónem.
To už jsem se přestávala ovládat. Podívala jsem se na sebe – zpocená, ve sportovní podprsence a kraťasech, které nosím doma běžně. „Myslíte tohle?“ ukázala jsem na sebe. „Ano, přesně tohle,“ přikývla Věra vážně. „Víte, je mi opravdu nepříjemné, když vás takhle vidí.“ V tu chvíli se můj údiv změnil ve vztek. „Počkejte,“ řekla jsem a snažila se udržet klidný hlas, i když to ve mně vřelo, „takže váš manžel mě šmíruje oknem, když si uklízím ve SVÉM vlastním domě, a vy přijdete říct MĚ, že je VÁM to nepříjemné?“
Věra zrudla. „No, ale kdybyste se takhle neoblékala…“ začala. To už byla poslední kapka. „Takže já se mám doma v třicetistupňovém horku při úklidu zahalit od hlavy až k patě, protože váš manžel se neumí chovat a čumí lidem do oken? Nemyslíte, že byste si spíš měla promluvit se svým manželem a vysvětlit mu, že šmírování sousedek není normální? Možná byste si měla hlídat jeho, a ne mě!“ vyjela jsem.
Musím podotknout, že mám sice většinu oken zakrytou záclonami, ale vždycky nechávám malou škvíru, aby mi šlo dovnitř denní světlo. Asi právě touhle škvírou mě ten její slídil pozoroval. To, že si jeho žena přijde stěžovat mně, místo aby si srovnala jeho, mi přijde naprosto neuvěřitelné! Věra se samozřejmě urazila, začala křičet, že jsem drzá a že si to nenechá líbit, a chtěla dělat scénu na celé ulici. Jen jsem zakroutila hlavou a zavřela jí dveře před nosem. Byla jsem já ten špatný? Nebo je tohle chování prostě přes čáru? Mně to přijde celé úplně absurdní!
