Článek
S Evou chodím asi devět měsíců a až donedávna jsem měl pocit, že je to ta pravá. Rozumíme si, je nám spolu fajn, prostě idylka. Jenže před pár týdny se na scéně znovu objevil její bývalý přítel Marek. Rozešli se asi půl roku předtím, než jsme spolu začali chodit, a já jsem o něm moc nevěděl, jen to, že jí prý docela ublížil. Teď jí najednou začal psát a volat.
Už tehdy mi to nebylo příjemné. Měl jsem pocit, a stále ho mám, že se ji snaží získat zpátky. Eva mě ale ujišťovala, že o nic nejde, že jsou jen kamarádi. Párkrát se dokonce viděli, ale vždycky jen ve větší skupině přátel, takže jsem se snažil nebýt žárlivý a nedělat z toho vědu. Říkal jsem si, že jí musím věřit. Jenže to, co přišlo včera, byla pro mě studená sprcha.
Přišla za mnou s tím, že si potřebuje vážně promluvit. Už z jejího tónu jsem poznal, že se děje něco zásadního. A taky že ano. „Marek mi nabídl, že mi zaplatí dovolenou,“ vyhrkla ze sebe. „Chce se mi prý omluvit za to, jak se ke mně choval, když jsme spolu byli. Zaplatí letenky, hotel, prostě všechno. Třeba do Paříže!“
Zůstal jsem na ni zírat s otevřenou pusou. Do Paříže? S bývalým? Jako omluvu? „Evo, to nemyslíš vážně, že ne?“ zeptal jsem se nevěřícně. „Vždyť je to přece jasné, že se tě snaží sbalit zpátky!“ K mému překvapení přikývla. „Já vím, asi máš pravdu, taky si myslím, že se o něco snaží. Ale slíbil, že budeme mít oddělené pokoje, a hele, dovolená v Paříži úplně zadarmo? To je prostě nabídka, která se neodmítá! Kdo by to nebral?“
Její slova mě naprosto paralyzovala. Na jednu stranu chápu, že vidina luxusní dovolené zdarma je lákavá. Ale na druhou stranu… jet se svým bývalým, o kterém sama ví, že ji chce zpátky? Připadá mi to neuvěřitelně neuctivé vůči mně a našemu vztahu. Mám pocit, jako by jí na mých citech vůbec nezáleželo. Jako by nechápala, jak moc mě to zraňuje a znejišťuje.
Nevím, co mám dělat. Cítím se podvedený, i když k ničemu ještě nedošlo. Připadá mi to jako obrovské překročení hranic. Mám jí to zakázat? To nechci, nechci být ten, kdo kontroluje a žárlí. Mám jí to dovolit a trnout hrůzou, co se tam stane? Nebo mám udělat to, co mi teď připadá jako jediné rozumné řešení – rozejít se s ní? Bylo by to asi jednodušší pro oba, než se trápit v takovéhle nejistotě. Opravdu nevím, jak z téhle situace ven. Přeháním, nebo je moje reakce oprávněná?
