Článek
Můj život nebyl vždycky jednoduchý. Máma mě v šestnácti vyhodila z domu, vlastně ani nevím proč, asi jí vadila moje existence. Ale já se nevzdala. Od patnácti jsem pracovala a šetřila každou korunu. Pak přišlo nečekané štěstí – po dědečkovi jsem zdědila čtyři hektary pozemku a k tomu přes třináct milionů korun. Díky tomu a svým úsporám jsem si ve dvaadvaceti letech postavila svůj vysněný dům.
Není to obyčejný dům. Je to moje útočiště, moje radost. Je to pohádkové místo, barevné, veselé, taková směsice venkovského stylu a hobitího domečku s nádechem tajemné studentské knihovny. Miluju malování, a tak jsem si ho vyzdobila spoustou detailů – na jedné zdi je namalovaná liščí rodinka, kolem dveří se vinou květiny. Je to můj šťastný svět. Před třemi lety jsem si vzala Pavla (30) a on se do mého domu zamiloval stejně jako já. Nastěhoval se ke mně a přivedl si dvě kočky, takže teď máme doma veselou čtyřčlennou kočičí smečku.
Idylka skončila asi před rokem. Pavlovi zemřel táta a jeho máma Jana se ocitla ve velkých dluzích. Bylo nám jí líto, a tak jsme jí nabídli, aby se nastěhovala do malého domku pro hosty, který stojí na našem pozemku hned za domem. Souhlasila a zdálo se, že je všechno v pořádku. Občas sice prohodila, že je náš dům dětinský a nezralý, ale nikdy nenaznačila, že by s ním chtěla něco dělat.
Před necelými dvěma týdny jsme s Pavlem odjeli na čtrnáctidenní dovolenou. Hlídání koček jsme svěřili mé dobré kamarádce a kolegyni Lence, které naprosto důvěřuju. Jenže asi čtvrtý den dovolené mi Lenka volala. Byla naprosto v panice. Moje tchyně Jana si pozvala malíře! Ne do svého domku, ale do MĚHO! Lenka ráno přišla, nakrmila kočky, pohrála si s nimi a odjela do práce. Když se po osmi hodinách vrátila, náš obývák, předsíň, pracovna i kuchyň byly přemalované. Na bílo! Všechny mé malby, všechny barvy, všechna ta radost zmizela pod vrstvou sterilní bílé. Lenka navíc našla tři naše kočky zamčené v garáži, kde není klimatizace a venku bylo přes třicet stupňů! Čtvrtou kočku nemohla nikde najít.
Byla jsem v šoku, Pavel zuřil. Jak si to mohla dovolit? Měla přísně zakázáno chodit do hlavního domu bez našeho vědomí! Okamžitě jsme začali řešit, co dál. Pavel chtěl, abychom ji okamžitě vyhodili. Jenže než jsme stihli cokoliv udělat, přišla další rána. Chtěli jsme si koupit letenky a vrátit se dřív, ale zjistili jsme, že naše kreditní karty jsou prázdné! Zmizelo z nich skoro čtvrt milionu korun, které jsme měli jako nouzovou rezervu!
Pavel okamžitě volal mámě. A víte, co mu drze odpověděla? „Vychovala jsem tě, takže mi ty peníze dlužíš!“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Pavel mezitím zavolal svým bratrům a strýcům, aby tchyni okamžitě vystěhovali. Ta se ale zamkla v pokoji pro hosty a odmítá odejít. Policie, kterou švagři zavolali, řekla, že je to občanskoprávní spor a musíme jí dát oficiální výpověď z nájmu a případně ji nechat vystěhovat soudně.
Kontaktovala jsem právníka, který potvrdil, že ji můžeme žalovat za narušení domovní svobody, poškozování cizí věci a samozřejmě za ukradené peníze a způsobenou škodu. Jediná dobrá zpráva v tomhle šílenství je, že jeden ze švagrů našel naši čtvrtou kočičku schovanou pod kůlnou na zahradě. Je v pořádku, bohudíky.
Zítra letíme domů, v neděli ráno už budeme na místě. Netuším, co nás čeká, ale jedno vím jistě – ta žena už v našem životě ani na našem pozemku nemá co dělat. Jak může být někdo tak zlý a nevděčný?
