Článek
Můj bratr Michal (35) je, a promiňte mi ten výraz, prostě pitomec. Vždycky byl a asi i bude. Naši rodiče, Iva a Petr, ho od malička tak rozmazlovali, až z něj vyrostl naprosto neschopný a arogantní flákač. Když byl mladší, ukázalo se, že má talent na fotbal, a to rodičům stačilo, aby uvěřili, že mají doma hvězdu. Stal se „mazánkem“ rodiny, kterému projde naprosto všechno.
Ve škole šikanoval, ale nejhorší byl doma, k naší mladší sestře Katce (31). Neustále ji ponižoval a zesměšňoval. Pamatuju si, jak jí na jedné svatbě, když jí bylo patnáct, vyhrnul šaty před všemi hosty. Rodiče jen řekli, že je to normální škádlení. Já jsem se jí snažila zastávat, ale když jsem odešla na vysokou, neměl ji kdo chránit. Došlo to tak daleko, že se Katka v osmnácti vzdala snu studovat v Praze a utekla až do Brna, jen aby byla co nejdál a musela domů jen na Vánoce. Srdce mi pukalo.
Po promoci se nevrátila, našla si práci v jižních Čechách. Před šesti lety potkala Jakuba (30), skvělého chlapa, který ji nosí na rukou. Když ho konečně přivezla ukázat na Vánoce, Michal se samozřejmě musel předvádět. Chtěl na Katku vylít mísu s vodou, ale Jakub, skoro dvoumetrový chlap, který dělá bojová umění, si to nenechal líbit a Michala ostře srovnal. Rodiče se Michala zastávali, a tak Katka s Jakubem odjeli a od té doby se u nás neukázali.
Teď se Katka s Jakubem budou brát. Michala nepozvali. Rodiče byli nepříčetní, vyhrožovali, že taky nepůjdou, na což Katka řekla, že ji k oltáři může dovést děda. Když jsem nedávno jela k našim s dětmi, máma začala zase lamentovat. Nevydržela jsem to. „Mami, co jsi čekala?“ vybuchla jsem. „Celý život mu všechno dovolujete! Je to tyran, kvůli kterému Katka utekla! Šikanoval ji celé dospívání!“ Máma mě vyhodila. Pár hodin nato volal táta a seřval mě, že jsem nevděčná. Vmetla jsem mu do tváře, že pro Katku byl mizerný táta a nezaslouží si ji vést k oltáři.
Měla jsem toho dost. Celá širší rodina se do mě pustila, že jsem zašla moc daleko, že máma pláče. Jen děda mě podpořil. Po téhle bouři jsem si ale uvědomila pár věcí. Musím si promluvit s dětmi a hlavně si s rodiči vyjasnit pravidla jednou provždy. Sedla jsem si s Emou (12) a Adamem (10). Ema potvrdila, že je jí u babičky nuda a Michal jí přijde divný. Ale Adam (10) se mi svěřil, že mu nejvíc vadí děda, který ho pořád nutí do fotbalu, i když ví, že Adam sport nesnáší a miluje Pokémony. Netušila jsem, jak moc ho to trápí!
Rozhodla jsem se jednat. Nejdřív jsem zavolala Katce. Ujistila mě, že o svatební bezpečnost se bát nemusím – Jakub má mezi družby dva policisty, kteří o Michalovi vědí a budou ve střehu. Pak jsem se znovu vydala k rodičům. Tentokrát připravená na všechno.
Táta mě hned ve dveřích vyzval k omluvě. „To se nestane,“ řekla jsem klidně. Řekla jsem jim znovu a jasně, že je Katka na svatbě nechce a musí to respektovat. Pak jsem jim oznámila, že si od nich dávám pauzu a omezuju kontakt. Když máma začala s vnoučaty, řekla jsem jim pravdu o tom, proč k nim děti nechtějí, a tátovi jsem dala jasné ultimátum ohledně Adama a fotbalu. „Ještě jednou to před ním zmíníš, a Adama už neuvidíš.“
Pak přišlo to nejtěžší. „Jaký máte plán s Michalem? Kdo se o něj postará, až tu nebudete? Já ne. Katka taky ne. A kdo se postará o vás? Michal ne. Vychovali jste ho k neschopnosti. Vím, že mu chcete všechno nechat, ale ty peníze prohýří za rok. A co pak?“ Dívali se na mě s vytřeštěnýma očima. V máminých očích byla panika. Nikdy o tom nepřemýšleli.
Řekla jsem jim, jak bude náš kontakt vypadat, a odešla jsem. Snad jim to došlo. Širší rodině jsem napsala, ať se tedy o mámu a Michala postarají oni, když mají tolik řečí. Nikdo se neozval. Teď se chystám za Katkou a poprvé po dlouhé době se cítím volněji. Někdy je třeba říct tvrdou pravdu, i když to bolí, abychom mohli jít dál.
