Článek
On se ke mně nastěhoval po pár měsících a všechno šlo hladce. Téměř. Měla jsem už tehdy dvě kočky. Mainské mývalí, sestry, od té doby, co jsem si je přivezla jako koťata z útulku, byly mojí rodinou. Jmenovaly se Sisi a Maruška. Vždycky jsem si říkala, že to jsou moje princezny. Byla jsem s nimi sama přes dva roky, když jsem bydlela ještě v garsonce na Letné. Znaly moje večerní rituály, spaly se mnou v posteli, chodily mi naproti, když jsem přišla z práce. A byly u mě i tehdy, když mě předchozí přítel podvedl a já to celé obrečela u Netflixu.
David je zpočátku toleroval. Nijak je nemiloval, ale ani se k nim nechoval zle. Říkal, že není úplně „kočičí typ“, ale že chápe, že jsou součástí mého života. Jenže postupem času se to změnilo. Zřejmě si myslel, že časem půjdou pryč – a když se to nestalo, začalo mu to vadit.
Všechno prasklo jednoho večera, když jsem přišla domů z práce dřív, než čekal. Slyšela jsem ho z ložnice – mluvil na Marušku, ale takovým tónem, jaký jsem u něj neznala. „Ty smradlavá bestie, vypadni z postele!“ zařval, když ho zřejmě předešla při ulehnutí. Vešla jsem dovnitř, on ztuhl a tvářil se provinile. A pak mi to řekl: že kočky nesnáší, že mu lezou na nervy, že jsou mu odporné, když šlapou po polštáři a cítí jejich chlupy v oblečení. A že to takhle dál nejde.
Stála jsem tam a nevěděla, co říct. Nebylo to jako hádka o ponožky na zemi nebo o tom, kdo koupí mléko. Tohle byl základní střet. Já a moje kočky – to nebyli dva oddělené světy. Patřily ke mně. Zvlášť v době, kdy jsme s Davidem ještě nebyli my.
Zkusila jsem se uklidnit a navrhla kompromis. Můžeme třeba pořídit robotický vysavač, omezit jim přístup do ložnice, víc větrat. Ale ne, on chtěl víc. Chtěl, abych si vybrala.
„Já vím, že je máš ráda, ale já s nima žít nechci. Tohle je můj domov taky. Tak buď půjdou pryč, nebo…“ Nedomluvil. Ale stačilo to.
Seděli jsme pak mlčky v obýváku. On čučel do zdi, já měla Marušku na klíně. A v hlavě mi běžela otázka: Může člověk chtít po někom, aby se vzdal něčeho, co miluje? Možná jo. Ale jen když to není součást jeho identity. Já bez nich nejsem já. A pokud to David nechápe, tak asi nechápe ani mě.
Nechci z něj dělat padoucha. Byl fajn, staral se, vařil, smál se mým blbým vtipům. Ale měl nějakou představu o tom, co má domov být – bez koček, bez chlupů, bez škrábanců na sedačce. A tahle představa nebyla slučitelná s tou mojí.
Dala jsem si pár dní na rozmyšlenou. Neříkala jsem nic nahlas, jen jsem ho pozorovala. Jak nakopává škrabadlo, když o něj zakopne. Jak obrací oči v sloup, když Sisi naskočí na kuchyňskou linku. Jak schválně zavírá dveře, aby měly co nejméně prostoru. A pak mi to došlo. Já se za něj už stydím. Stydím se, že ho mám doma.
Rozešla jsem se s ním tichým, ale jistým způsobem. Řekla jsem, že takhle to nechci, že ztrácím pocit bezpečí – a ne kvůli kočkám. Odstěhoval se během víkendu. Kočky byly první, kdo si toho všimly. Obě si lehly na jeho místo v posteli a spokojeně vrněly.
Dneska je to půl roku. Mám jiný byt, menší, ale náš. S holkama jsme si zvykly rychle. Přibyl i králík, takže náš tým se rozrůstá. A když si někdy večer lehnu a slyším, jak Maruška přede a Sisi si dává packu přes oči, vím, že to bylo správné rozhodnutí.
Nechci po nikom, aby miloval moje zvířata stejně jako já. Ale nechci se jich kvůli nikomu vzdávat. Protože kdo nedokáže přijmout toho druhého se vším, co k němu patří, nikdy ho nemůže opravdu milovat.
