Článek
Slunce, moře, vítr ve vlasech, kufr plný letních šatů a v hlavě věta, kterou mi přítel řekl na rozloučenou: „Neboj se, budu ti věrný.“ Všechno to začalo nevinně. Tak nevinně, jako začínají všechny ty malé, mírně nebezpečné příběhy, které si člověk neplánuje a o kterých předem tuší, že je bude muset doma vyprávět trošku jinak. Pokud vůbec.
Byla to naše první dovolená po třech letech. Vztah přežil pandemii, rekonstrukci koupelny i mojí krátkou, ale intenzivní závislost na podcastu o psychopatech v dějinách lidstva. Byli jsme spolu. A žili jsme takový ten vztah, kde se už moc nedržíte za ruce, ale zato víte, kde má ten druhý oblíbený hrníček.
Na Mallorcu jsme jeli bez velkých očekávání. Slíbili jsme si klid, moře, knížky a Sangríi tak akorát, aby nám zůstala důstojnost. A taky jsme si slíbili věrnost. Ano, zaznělo to. U snídaně s vajíčky a překapávanou kávou jsme se na sebe podívali a přítel řekl: „Tak si to uděláme hezký. Jen spolu, jo?“ A já přikývla. Upřímně.
První tři dny bylo všechno tak, jak mělo. Ráno jogurt, pak ručník na pláž, lehké hádky o to, jestli je pátý faktor dost nebo ne, odpolední siesta a večer víno z kartonu s názvem, který zněl jako zaklínadlo. Všechno běželo podle plánu. A pak přišla středa. A s ní – taneční večer v místním baru.
Můj přítel tančí jako někdo, kdo právě zjistil, že má tělo. Je to roztomilé, občas i dojemné, ale rytmus a on nejsou kamarádi. Já tančit miluju. Ne jako profesionál, spíš jako někdo, kdo se umí ztratit v hudbě a na chvíli vypnout hlavu. Takže jsem ten večer tančila. Nejdřív sama. Pak vedle dvou Němek, které měly očividně podobné pocity z manželství. A pak přišel on.
Španěl. Tanečník. Ano, klišé. Měl vlasy jako reklama na šampon a pohyby, které by v Česku způsobily menší kulturní šok. Usmál se a já… no, taky jsem se usmála. Nejsem z těch, co hned padají do náručí cizincům. Ale ten večer byl zvláštní. Vzduch byl teplý, tělo lehce uvolněné sangrií a k tomu hrála hudba, která se neptá na věrnostní sliby.
Tančili jsme. Beze slov. Jen oči, ruce, pohyb. A pak ještě jeden tanec. A další. Mezitím se můj přítel přemístil na bar a vedl debatu s barmanem, kterou by si ani Google Translate netroufl přeložit. Já tančila. A smála se. A věděla jsem, že tenhle moment si budu pamatovat. Ne kvůli němu, ale kvůli sobě.
Když mě tanečník jemně chytil za ruku a naklonil se, aby mi něco zašeptal do ucha, cítila jsem, jak se mi na zádech rozběhl studený pot. Ne z touhy. Z reality. V tu chvíli jsem si představila, co by následovalo. Ne jejich láska jako z telenovely. Ale ranní ticho. Pocit viny. Oči toho, koho znám. A to, jak bych si už nikdy nemohla říct, že jsme spolu „jen tak prostě byli“.
Usmála jsem se. Poděkovala. A odešla zpátky k baru. Přítel mě přivítal otázkou, jestli jsem si to užila. Řekla jsem, že jo. Ale víc neřekla. A možná právě v tom bylo to největší rozhodnutí celé dovolené. Další den jsme jeli na výlet. Vyfotili jsme se u útesu, jedli sendviče, co se potily v batohu, a smáli se nějaké německé ceduli. Ne, neřekla jsem mu o tanečníkovi. A ano, pořád si občas vzpomenu na ten večer. Ne s výčitkou. Spíš s takovým tím zvláštním klidem, že jsem mohla, ale nechtěla.
Někdy se věrnost nepozná podle toho, co říkáš. Ale podle toho, co neuděláš. A co je na tom všem nejvtipnější? Ten večer jsme se s přítelem po roce znovu chytli za ruce. Jen tak. Bez tance, bez slibů. Jen proto, že jsme tam oba byli. A možná, že to nakonec bylo víc sexy než jakýkoli španělský tanečník.
