Článek
Tenkou, abych se nenadřela, ale přesto s ambicí ji přečíst celou. Ve skutečnosti jsem ji otevřela jen jednou – a to ještě ve chvíli, kdy jsem se tvářila, že poslouchám rodinnou poradu. Protože pak přijela tchyně. A s ní i plán. Nebo spíš Plán. Program, itinerář, harmonogram, akční body a časové osy.
Nechci být nespravedlivá. Ona to určitě myslela dobře. Vždyť kdo by nechtěl vstávat v sedm, dát si rozcvičku na verandě a v osm už vyrážet na výšlap k rozhledně, která se tyčí nad vesnicí jako strážce všech ztracených kolen? První den jsem se ještě snažila být diplomatická. Nadšeně jsem přikyvovala, balila batoh a mazala si paty náplastí. Děti protestovaly mírně – jen slovně a s drobným sabotováním v podobě schovaných bot. Manžel dělal, že tam není, což mu v jeho bundě s kapucí a nasazenými sluchátky šlo překvapivě dobře. Tchýně ale byla připravena. Měla mapu. Měla píšťalku. Měla plán trasy s barevným zvýrazňovačem.
Výšlap skončil po dvou hodinách u stánku s párky v rohlíku. Děti si sedly na zem a odmítaly jít dál. Já jsem seděla vedle nich. Tchyně stála nad námi jako generál v záloze, který nechápe, proč jednotka selhala. „Ale vždyť jsme ušli sotva tři kilometry!“ prohlásila. „To není výlet, to je přece jen takové rozehřátí!“ Děti se na ni podívaly pohledem, který v sobě nesl víc emocí než všechny bondovky dohromady. Já jsem se pokusila o úsměv. „No… možná bychom mohli dneska udělat výjimku a vrátit se. Zítra přidáme.“
Tchyně nesouhlasně zavrtěla hlavou. Ale protože měla v kapse sáček sušeného ovoce, kterým děti podplatila, nakonec jsme se skutečně vrátili. Druhý den přitvrdila. V osm se už cvičilo venku. Ona v legínách a sportovní bundě, já s hrníčkem kávy a vlasy v gumičce, v které jsem omylem spala i celou noc. Děti byly schované pod peřinou, manžel pod dekou. Nikdo necvičil, jen ona. Vypadala jako účastnice televizního pořadu Ráno s pohybem. Bylo mi trapně, že nic nedělám, a tak jsem zkusila aspoň udělat pár dřepů. U třetího jsem si sedla na schod.
Ale večer, ten byl krásný. Oheň, buřty, děti špinavé, ale šťastné, a dokonce i tchýně vypadala spokojeně. A pak to přišlo. Manžel, asi v domnění, že noc a plameny změkčují charaktery, prohlásil: „Zítra bychom si mohli dát volnější den, co říkáš, mami?“
Ticho. „No víš,“ pokračoval nejistě, děti jsou trochu unavené a možná by ocenily den bez chození. A… já vlastně taky. Tchýně se podívala do ohně. Chvíli mlčela. Pak se zhluboka nadechla. „To jste měli říct rovnou, že nechcete nic dělat! Já tady plánuju, připravuju, hledám trasy a vy si chcete válet šunky na gauči?! Proč jsem sem vlastně jezdila?!“ Děti se přestaly smát. Manžel se pokusil o větu, ale zamotal se do ní jako do spacáku. Já jsem se podívala do tmy a snažila se nemyslet na to, že jsme v horách. Že internet tu nefunguje. A že ráno zase začne rozcvička.
Hádat se s tchýní u ohně má zvláštní poetiku. Plameny praskají, do toho občas bzukot nočního hmyzu, a mezi tím věty typu: „Já už vám do ničeho mluvit nebudu!“ a „Tak si dělejte, co chcete! Já se přizpůsobím, jako vždycky!“ Bylo to skoro filmové. Nakonec jsme šli spát dřív. Oheň dohoříval a atmosféra taky. Ráno bylo ticho. Nikdo necvičil. Tchýně si sedla na lavičku s knížkou a udělala si čaj. Děti se na sebe nejistě dívaly. A já? Já jsem konečně vytáhla tu svou knihu. Otevřela jsem ji na stránce pět. A víte co? Četla jsem. Celou půlhodinu.
Na výlet jsme ten den nešli. Místo toho jsme hráli Člověče, nezlob se, a tchýně dokonce prohrála a zasmála se. A já si říkala, že možná není potřeba všechno řídit. Někdy stačí jen být. A nechat věci plynout. Ale příště si raději přibalím vlastní mapu. A vlastní plán – třeba s jediným bodem: přežít s úsměvem.
