Článek
Že je necitlivý. Že nerozumí. Že neví, co je to stáří. Ale ono to není o neúctě. Spíš o tom, že některé věci prostě nedávají smysl. A že čím víc se o nich mlčí, tím víc ztrácejí půdu pod nohama ti, kteří se s nimi potýkají denně – a v tichosti.
Každý den slyšíme, že senioři mají málo. Že s důchodem sotva vyjdou. Že nemají na léky, na jídlo, na topení. A ano, někteří opravdu nemají. Znám lidi, kteří počítají rohlíky a v zimě sedí doma v bundě. Ale vedle toho znám i jiné. Ty, kteří si stěžují úplně stejně, a přitom vám u kafe vypráví, jak letěli v dubnu do Egypta, v červenci na Lipno a v září „někam do lázní“. A jak si koupili novou sedačku. A jak si zajeli na víkend do Budapešti. A pak se rozhořčeně pustí do toho, že vláda jim přidala jen pár stovek. Že to je výsměch. Že „by si to ti nahoře měli zkusit“. A člověk sedí, poslouchá, dívá se na tu jejich třetí dovolenou v galerii na mobilu – a neví, co na to říct.
Tohle není kritika seniorů jako skupiny. Ani nebagatelizování těžkostí těch, kteří opravdu počítají každou korunu. Je to spíš pokus mluvit o realitě, která je složitější, než by se z některých titulků mohlo zdát. Protože když se řekne „senioři“, lidi si představí babičku v šátku, která tlačí vozík s rohlíky a má v peněžence jen pár mincí. Jenže ono je to různorodé. Někteří mají tři důchody, dvě nemovitosti a stálé zdraví. Jiní ne. A ti první jsou bohužel často nejhlasitější.
Jde taky o tu zajímavou neschopnost vidět vlastní privilegium. Někteří senioři opravdu nevidí, že jejich „málo“ je pro někoho jiného sen. Nevidí, že mladí lidé dnes platí nájmy, které se rovnají jejich důchodu, a přitom ještě odvádějí odvody, ze kterých se ten důchod vyplácí. Nevidí, že nemají jistotu do budoucna, že si nikdy nekoupí vlastní byt, že nemají babičku, která by jim hlídala děti, a že se v pětatřiceti bojí jít k zubaři, protože nemají na plombu. A že je trochu unavuje poslouchat, že se „mají starat o staré“, když se sami snaží uživit dvě děti, splácet hypotéku a ještě pomáhat rodičům, kteří sice naříkají, ale zároveň posílají pohledy z Alp.
Je v tom rozpor. A ten rozpor vytváří napětí. Protože jak má mladý člověk chápat babičku, která si stěžuje, že „za komunistů bylo líp“, a přitom si znovu kupuje novou televizi, protože „ta minulá byla moc úzká“? Jak má chápat, že někdo dostává dvakrát víc než on a přitom mluví o tom, jak je utlačovaný?
Těžko se to říká nahlas. Protože jakmile se někdo jen trochu dotkne tématu důchodů, strhne se lavina. „Zasloužili jsme si to!“ „Platili jsme celý život!“ „Postavili jsme vám republiku!“ A ano – zasloužili. A ano – platili. Ale co s tím, když dnešní mladý člověk platí víc, než kdy kdo platil, a přitom ho čeká důchod v sedmdesáti, který možná nikdy neuvidí? Jak se o tom máme bavit, když každá věta je hned útokem?
Problém je, že ta debata je zablokovaná. A že se v ní už dávno nemluví o solidaritě, ale o nárocích. A že nejvíc slyšet jsou právě ti, kteří si vlastně nestojí nejhůř. Ti, kteří mají dost času, aby seděli u internetu a psali pod každou zprávu o přidávání důchodcům, že „je to málo“, zatímco jejich vnoučata dělají dvě práce, aby si mohli koupit máslo. A přitom jsou to často ti samí senioři, kteří v osmdesátkách koupili za pár tisíc pozemek, dnes ho prodají za miliony a dál tvrdí, že „sotva vyjdou“.
Těžko se o tom mluví, protože se do toho míchá spousta emocí. Úcta. Rodina. Vděk. A to všechno má své místo. Ale možná by bylo fér začít rozlišovat. Neházet všechny seniory do jednoho pytle. A nebát se říct, že i mezi nimi jsou ti, kteří si nestěžují – a právě ti to mají často opravdu těžké. Jsou to ti, co si vaří polévku z kostí a nikam nejezdí. Ti, co mlčí, protože se stydí. Ti, co nikdy nenapíšou do diskuse, že „mají nárok“. Ti, co skutečně potřebují pomoc – ale nejsou slyšet.
A pak jsou ti druzí. Ti, kteří si vybojovali důstojné stáří. Což je skvělé. A měli by být vzorem, ne zbraní. Měli by říkat „mám se dobře“ – ne „mám málo“. Protože to, že se mám dobře, neznamená, že jsem zrádce. Znamená to, že jsem měl štěstí, že jsem pracoval, že jsem si ušetřil, že se mám komu svěřit. Ale pokud se budu pořád tvářit jako oběť, i když žiju v pohodlí, beru tím prostor těm, kteří obětí opravdu jsou.
Tohle všechno se ve mně míchá vždycky, když slyším tu větu: „Důchody jsou malé.“ Možná ano. Ale pro koho? A co všechno se pod tím skrývá? Jsou malé ve srovnání s čím? S nájmem v Praze? S cenou dovolené v Turecku? S penzí v Německu? Nebo s tím, co jsme si kdysi představovali, že budeme mít?
Nejde o to, aby někdo nemohl jet k moři. Ať jede. Ať si užívá. Ale ať pak neříká, že nemá. Protože to je nefér. Vůči těm, co opravdu nemají. I vůči těm, co na něj pracují. A hlavně – je to nefér vůči pravdě.
Chápu, že stárnutí je těžké. Že člověk ztrácí síly, jistoty, blízké. A že peníze nikdy nejsou všechno. Ale právě proto bych si přál, aby se kolem důchodů přestalo dělat tolik rámusu od těch, kteří jezdí třikrát za rok pryč. Protože každá jejich stížnost bere váhu těm, kteří to opravdu potřebují.
Možná bychom mohli začít mluvit jinak. Opravdově. Přestat vyžadovat soucit jako samozřejmost. A místo toho mluvit o tom, jak to kdo má. Co mu chybí. Co potřebuje. Bez přehánění. Bez křiku. Bez masky „všichni důchodci trpí“. Protože netrpí všichni. A ti, co trpí nejvíc, o tom nejmíň mluví.
Ten článek není výčitka. Je to pokus přidat do debaty kousek reality. Protože realita je taková, že někdo opravdu přežívá s deseti tisíci měsíčně. A někdo jiný si na ten samý důchod stěžuje z wellness hotelu. A to je rozdíl, který by se měl začít pojmenovávat. Ne proto, abychom se hádali. Ale abychom si navzájem rozuměli. A možná se přestali tak často navzájem obviňovat z nevděčnosti. Protože někdy je potřeba si prostě jen přiznat, že máme víc, než říkáme. A že by to mělo být slyšet stejně nahlas jako každé „je to málo“.
