Článek
Když se vám v cizí zemi lepí těstoviny na bradu, košili i sebevědomí. A přitom jste v té zemi původně chtěli jen odpočívat. Nasávat atmosféru, mořský vzduch a ideálně i nějaké to prosecco. V mých představách měla Itálie vonět po citronové kůře, levanduli a čerstvém bazalkovém pestu. Ve skutečnosti se mi hned první večer podařilo udělat ostudu takového kalibru, že by si ji nezadala ani s televizním přímým přenosem.
Přijeli jsme do Toskánska. Romantická oblast, vinice kam se podíváš, a já – česká kuchařka s lehce potrhlým smyslem pro humor – jsem si říkala, že to bude perfektní týden. Měla jsem za sebou několik televizních vystoupení, nějakou tu kuchařku s vlastním jménem na přebalu a dokonce i fanoušky, kteří mě zastavovali v supermarketu. Jenže tam, v zapadlé italské trattorii, mě samozřejmě nikdo nepoznal. Což by bylo fajn. Kdybych tam náhodou nerozhodla vzít špagety do vlastních rukou. Doslova.
Na jídelním lístku byly klasické „spaghetti alla carbonara“, což byla pro mě sázka na jistotu. Věděla jsem přesně, jak mají chutnat, vonět i jak vypadá správná konzistence. Jen jsem jaksi zapomněla, že moje technika jedení těstovin není zrovna výstavní. Doma si s tím hlavu nelámu – trochu špaget naviňu, zbytek nasaju, a jedeme dál. Jenže tady, v srdci Itálie, to nebylo tak úplně vhodné. A rozhodně to nebylo tiché.
Vedle u stolu seděla parta Italů, nejspíš místní, s vínem v jedné ruce a zvednutým obočím v druhé. Můj způsob konzumace je rozesmál natolik, že si jeden z nich neodpustil hlasité poznámky směrem k obsluze. Nerozuměla jsem všemu, ale pochopila jsem dost. Není třeba být polyglot, aby vám došlo, že právě teď jste hlavní postavou večera – a ne v dobrém smyslu. Zasmála jsem se s nimi, trochu trapně, trochu nervózně. Uvnitř jsem zuřila. Ne tak kvůli výsměchu, spíš proto, že jsem měla chuť vyskočit na stůl, zamávat vizitkou s logem televizního pořadu a dodat: „Drazí přátelé, tyhle těstoviny jsem učila vařit půl národa!“
Ale neudělala jsem to. Místo toho jsem si elegantně setřela omáčku z brady, narovnala záda a dojídala s důstojností, kterou jsem našla někde mezi čtvrtou a pátou sklenkou bílého. A právě v tu chvíli, kdy už jsem si myslela, že trapnosti bylo dost, ke mně přišla servírka. Milá holka s copem, která se mi naklonila k uchu a šeptla: „Promiňte, ale jste to vy? Z pořadu Na talíři? Moje babička vás miluje.“
Trvalo mi několik vteřin, než mi došlo, co vlastně slyším. Najednou se svět trochu zastavil. A taky se převrátil. Protože slečna odešla do kuchyně, kde vše očividně sdělila kuchařům – a během dalších deseti minut se u mého stolu začali objevovat lidé, které jsem neznala, ale kteří znali mě. Nejprve se přišel zeptat šéfkuchař, jestli opravdu dělám domácí noky bez mouky, pak jak dlouho restuju šalotku a jestli jsem opravdu jednou vařila pro prezidenta. A já jen seděla, červená až na uších, smířená s tím, že z dnešního večera bude legenda.
A tak se z posměšného pohledu stal obdivný. Italové od vedlejšího stolu přestali komentovat moje techniky a začali se ptát na recepty. A já jim s lehkou ironií odpověděla, že příště jim ukážu, jak se správně žvýkají těstoviny. Vlastně mi došlo, že přesně o tom život je – o absurditách, které se zvrátí v nečekaný triumf. O tom, že někdy musíte vypadat jako blázen, abyste si připomněli, že jste prostě jen člověk. I když umíte uvařit svíčkovou poslepu.
Když jsme odcházeli, šéfkuchař mě objal, jako bych byla jeho dávno ztracená sestra. A v ruce mi strčil papírek s telefonním číslem a slovy: „Pokud někdy budete chtít vařit v Itálii, dejte vědět.“ Možná to byl vtip. Možná ne. Ale já si tu vizitku schovala.
Od té doby se směju pokaždé, když mi někdo řekne, že Italové jsou pyšní na svou kuchyni. Jsou. Ale ještě víc milují, když je někdo překvapí. A i když moje špagetová etuda byla všechno, jen ne ladná, nakonec zafungovala líp než jakákoliv reklama. Jen jsem u toho musela spolknout trochu víc než sousto. Taky ego, ostych a českou představu o tom, že všechno musí být dokonalé.
Když se dnes někdo zeptá, jaká byla moje největší trapná chvilka v kuchyni, neřeknu nic z televize. Řeknu: Itálie. První večer, první špagety. A pak se usměju. Protože přesně tohle jsou příběhy, které se počítají. Ty, které vám nikdo nenapíše do životopisu, ale které si budete pamatovat do konce života. A možná je i vyprávět v další epizodě.
