Článek
A taky šetřím, takže jsem místo drahé lahve sáhla v regálu po levnějším stolním víně. Bílé za šedesát devět korun, nenáročné, přesně na večer, kdy si člověk nechce na nic hrát.
Postavila jsem se do fronty. Před sebou maminka s kočárkem, za mnou nějaký pán, běžná scéna. Když na mě přišla řada, vyndala jsem víno na pás a vytáhla peněženku. V tu chvíli jsem ale zůstala jako opařená. „Tohle si fakt kupujete?“ zeptala se pokladní až příliš nahlas. Ani se neusmála. „To si snad rovnou dejte ocet, ne?“ Zasmála se sama sobě a otočila víno v ruce, jako by to byl nějaký kuriózní objev.
Cítila jsem, jak se mi rozlévá horko do tváří. Nikdo jiný se nesmál. Lidi za mnou se dívali do země. Jediný, kdo se usmíval, byla ona. Připadala jsem si jako hlupák. V tu chvíli jsem chtěla víno vrátit, odejít a už se nikdy neukázat.
A pak se to stalo. Z vedlejší pokladny se ozvalo: „Ahoj lásko, mám ještě přibrat něco na večer?“ Byl to můj partner. Právě platil nákup a mířil ke mně. V ruce nesl kytici růží, které jsem si měla později najít ve váze u postele. Podíval se na pokladní a pak na lahev na pásu. „To je naše oblíbené, že jo?“ usmál se.
Pokladní zrudla. „Myslím, že jsem tohle víno taky nedávno pila na degustaci u kamaráda. Bylo fakt dobrý,“ dodala rychle a začala markovat. Tentokrát mlčky.
Vzala jsem si účtenku, poděkovala a odešla. A doma jsme to víno otevřeli. Nebylo to špatné. Nebylo dokonalé, ale bylo naše. A chutnalo o něco líp, protože jsem si ho v tu chvíli vychutnala nejen kvůli chuti, ale i kvůli tomu, že někdy stačí opravdu málo. Třeba si nestydět za levnou lahev. Nebo vědět, že vedle vás stojí někdo, kdo se vás v tichu zastane líp než tisíc slov.
