Článek
Ale ten pocit, co jsem měla na začátku, ten už nikdo nevrátí.
Přišla jsem tam jako každý jiný člověk. Vzala si číslo, posadila se na nepohodlnou plastovou židli a snažila se tvářit, že mě se ta dusná atmosféra netýká. Za přepážkou seděla úřednice, kterou jsem už jednou zahlédla na nějaké firemní akci. Myslela jsem, že si mě nevšimla, ale jakmile zahlédla moje příjmení na žádosti, koutky jí cukly.
„Tak to je něco,“ uchechtla se a podívala se na kolegyni. „Podívej, jaký máme případ. Slečna…,“ a nechala jméno viset ve vzduchu. Obě se na mě podívaly a bylo jasné, že v tu chvíli nejsem klient, ale zpestření pondělního dopoledne.
Byla jsem tam kvůli změně trvalého bydliště, nic velkého. Formulář, dvě minuty ověřování v systému, bum, hotovo. Ale místo toho jsem se stala středobodem jejich tiché zábavy.
„To máte schválně, že jo?“ zasmála se jedna z nich. „To příjmení. To je jako z nějakého sitcomu.“ Usmála jsem se strojeně, ale už v tu chvíli mi bylo jasné, že to bude nepříjemné.
Je to tak, moje příjmení zní prostě komicky. V dětství jsem s tím bojovala, smáli se mi učitelé, spolužáci i náhodní lidé, kteří si mě volali podle jména ve frontách nebo čekárnách. Rodiče mi říkali, že si na to zvyknu. Že je to jen jméno. A tak jsem se naučila tvářit, že mě to neuráží.
Jenže ono to někdy urazí, zvlášť když vás mají za méněcenného jen kvůli slovní hříčce.
Úřednice si mezi sebou polohlasně šeptaly, jaké by to bylo jméno pro postavu z nějaké trapné televizní show. Další žena za přepážkou se přidala a jedna z nich si dokonce dovolila poznámku, jestli náhodou nejsem „z cirkusu“.
Cítila jsem, jak se mi krev stahuje do tváří. V té chvíli jsem nevěděla, co říct. Člověk ví, že by se měl ozvat, postavit se za sebe, ale na úřadě to nejde snadno. Tam máte pocit, že když cokoli řeknete, udělají z vás problémového klienta a vaše žádost se záhadně ztratí nebo protáhne.
Jen jsem se zhluboka nadechla a přikývla. „Ano, je to moje pravé jméno.“ Víc jsem neřekla.
Začaly mě přeposílat z okýnka na okýnko. Prý „ještě něco chybí“ nebo „tohle si musí ověřit kolegyně“. Strávila jsem tam víc než hodinu a během té doby si mě všichni stihli prohlédnout, jako bych byla zvláštní kuriozita, co přišla rozbít rutinu.
A pak přišel zlom.
Jedna z úřednic, která mi měla potvrdit finální podpis, otevřela v počítači nějaký vnitřní systém a zřejmě si přečetla víc než jen moje jméno. Zvedla obočí, přimhouřila oči a podívala se na mě trochu jinak.
„Vy jste… vy jste dcera pana ředitele?“ zeptala se.
„Ano,“ odpověděla jsem klidně. Už mi bylo jedno, co si kdo myslí.
Najednou ticho. Žádné úšklebky, žádné přeposílání mezi přepážkami. Jen klidný hlas: „Pojďte sem, prosím. Vyřídíme to hned.“
Jakoby mávnutím proutku přestalo všechno to posměšné chování. Formulář byl najednou kompletní, nic nechybělo. Usmívaly se na mě, nabízely mi tužku, vodu, málem i kávu. Zmizel ten pohled „klienta, co nás obtěžuje“, a objevil se nový – „někdo, s kým by bylo lepší být zadobře“.
Cítila jsem se trapně. Ne proto, že by mi pomohli. Ale kvůli tomu, že to neudělali hned. Že to celé bylo o postavení, ne o respektu.
Ten rozdíl v chování byl tak markantní, že mě to zaskočilo víc než ty poznámky o jméně. Ukázalo se, že nejde o to, jak se jmenuju, ale koho znám nebo čí jsem dcera. A že v momentě, kdy se ukáže, že nejsem „jen tak někdo“, se mění pravidla hry.
Říká se, že úřady by měly sloužit všem stejně. Že člověk by měl dostat pomoc nebo službu bez ohledu na to, co má za jméno nebo kde pracují jeho rodiče. Ale ve skutečnosti to tak nefunguje.
Odcházela jsem s pocitem, že jsem sice získala to, pro co jsem přišla, ale ztratila něco jiného – iluzi, že se se mnou jedná fér. Kdyby nevěděly, že jsem dcera jejich šéfa, dál by mě posílaly od čerta k ďáblu. Smály by se, šeptaly si a možná bych musela přijít znovu.
Není to nic hrozného, mohla bych si říct, že jsou horší věci. Ale stejně mě to sebralo.
Byla jsem tam jako obyčejná holka, která si chtěla vyřídit papíry. Odešla jsem jako někdo „důležitý“, ale vůbec jsem se tak necítila. Jen mi to připomnělo, jak snadno se lidé přetvařují.
Doma jsem o tom řekla tátovi. Jen se pousmál. Prý se to stává často. „Jsou zvyklí jednat s lidmi jako s čísly,“ řekl. „A jakmile zjistí, že je někdo z rodiny nebo známý, hned jsou z toho lidi.“
Znělo to hořce. A měl pravdu.
Od té doby, kdykoli jdu na úřad nebo na jakékoli místo, kde rozhodují jiní o tom, co se mnou bude, přemýšlím nad tím, jak moc se změnilo. Ne já, ale přístup ostatních.
Nejhorší na tom je, že ten první dojem se nezapomíná. A že by člověk měl být respektován ne kvůli příjmení, ale kvůli tomu, že je prostě člověk.
To se ale zjevně pořád musí připomínat.
